Pinbacker ~ Festivaly ~ 75th LA BIENNALE recenze
Od hořké romantiky k remaku kultovního hororu: Luca Guadagnino ví, jak si zavařit. Naštěstí pro něj. Viděli jsme totiž Suspirii a unisono ji všem doporučujeme. Respektive všem kromě studentek prestižních tanečních škol. Co kdyby přeci jen našly na chodbě ledabyle pohozený hák...

Dej mi své končetinyrecenze napsali

Adam Hencze, Jakub Brych a Lukáš Červený

dne 17/10/2018


recenze filmu Suspiria ~ Hencze
Guadagnino. Zde utržený ze řetězu na necelých třech hodinách nefalšovaného cinefilního staromilství – a to v tom nejlepším smyslu slova. Kastovat jeho trýznivé veledílo mezi typické zástupce moderního hororu by bylo fotbalovým kopáním malé domů, Argentova šílenost z roku 1977 je tu inspirací pramenící jednak z logiky věci (jde o remake), druhak jako pocta více či méně exploatačnímu žánru oné jedné zlaté filmové éry. Samozřejmě už v tomto bodě probíhá důkladný divácký předvýběr k transportu do syžetového světa mrazivé německé metropole, kde se kromě studeného deště snímá ještě vařící krev: pokud je jeden fandou snímků jako Conjuring a při nejnovějším franšízovém přírůstku The Nun (2018) si mlaskavě liboval, zalíbení s udržením pozornosti na dlouhé stopáži Suspirie není vůbec zaručeno. Naopak, ze vzduchu lze tak nějak vycítit, že tohle nemanželské dítko přirostlé do žánrové skupiny tak trochu bokem, mimo monstrprodukce a epické marketingové kampaně s chodícími jeptiškami v kostýmech na pozadí Křižíkovy fontány, moc kladných hodnocení z širší divácké obce nesklidí. Luca se drží starých pouček s tipy a triky pro "filmový seventies teens" jako klíště, přitom si neodpustí zlepšováky pramenící z moderny a současných technologií – tento rámec ale nikdy nepřekročí do nevkusu. Pokud se tedy smějete digitálním bubákům, vězte, že specifický mix prakticky využitých efektů se zemitým nadpřirozenem vám tady nemusí nechat spát.
amazon studios

Obezřetná/opatrná stavba s chytrým využíváním žánrových pravidel (a jejich občasným zvrácením) jsou klíčem, čarodějnickou cestičkou, kudy ke Guadagninově vizi přicupitat a kde se do ní propadnout. Áčkový vizuál s béčkovým podhoubím třetího aktu v sedmdesátkové estetice, písničkou od Thoma Yorka a hvězdně západním obsazením tu nebyl... snad ještě nikdy? Rozhodně ne v takto konkrétním a dotaženém autorském pojetí, kde se z audiovizuálního kouzlení agresivně vchází do nekompromisního hnusu čarodejnic a hlubinných bytostí, které sem vpadly rovnou z placu laciného asijského porna. Přirovnání na hranici divna se snad nabízí s Aronofského Matkou! (2017, psali jsme zde), která u závěrečných titulků nechávala podobně hořkousladkou pachuť (ovšem bez ukojení touhy po hektolitrech řezané tkáně). Střídavá sinusoida psychického trýznění s expresivními výjevy ohýbaných rukou a nohou je tu ve 150 minutách zabalena do subjektivního obrazu zprvu nevinných očí Dakoty Johnson, která se po nekonečných štacích v soft erotice o odstínech šedi konečně dočkává vkusně zařízené místnosti plné nástrojů zla. Pan Grey může pouze tiše závidět... nebo se budit z nejnovější verze nočních mur.
amazon studios

A právě přepínání z pečlivého formálna do mystických pravidel zobrazované (ne)skutečnosti může celkem snadno mást a bude jednou z hlavních filipik těch méně náročných návštěvníků kina (pokud dostane Suspiria českého distributora). Ztraceni v překladu kydají hnůj s nabubřelým pseudo-artem nebo vyprázdněnou autorskou výpovědí, jejíž interpretaci určitě nelze spolehlivě rozebrat textem na papíře či obrazovce počítače, natož si všecky rozlezlé červy a sťaté krky pospojovat po projekci v rozmotané hlavě. Tarantino se po soukromé koukačce s přítomnými tvůrci slovy svědků tetelil blahem jak malé děcko – naše ctěná redakce byla spíše sladce zmatená s pocitem hladu, který uspokojí pouze další zkouknutí. Tak snad alespoň tohle o něčem vypovídá.
V rámci žánru a jeho současné produkce nesrovnatelné s ničím jiným – na typický horor nelekavé, téměř bez napětí a s vlažným tempem. Na art příliš iracionálně racionální a (svým způsobem) logické, bez zbytečných kudrlinek a sebemasturbačních berliček. Luca zkrátka natočil extrémně znepokojující, nepříjemnou a po letech zapamatováníhodnou hororovou torturku, rozhodně nejlepší v tomto roce.

recenze filmu Suspiria ~ Brych
Guadagnino upouští páru a prospívá mu to. Dej mi své jméno sice jaksi poeticky fungovalo, ale hra na nonšalantnost byla pořád jenom hra, a chatrně zamaskovaná tvůrčí dychtivost problém pečetila. V Suspirii je autorský subjekt mnohem sympatičtější, neplká, nepatetizuje, prostě normálně tvoří. Takřka všechen apel ve filmu působí organicky, jako cosi logicky vyvěrajícího ze zvoleného tématu a rámce, do nějž je zasazené, místo aby se něco nesmyslně akcentovalo, nebo snad uměle dodávalo. Samozřejmě tu existují výjimky v podobě prvků nesoucích své poselství příliš doslovně, s těmi je prostě potřeba se smířit.
amazon studios

Je otázka, jestli ještě v kontextu dneška, především co se chutě divácké obce týče, má smysl chválit dílo zkonstruované na základě pokleslého žánru, ale i přes to, že tenhle typ filmu už v podstatě je chozením na cinefilní ruku, je stále na místě tuhle volbu pozitivně kvitovat. Guadagnino spolu s hororovým matadorem Davidem Kajganichem bodují přístupem k žánru – nesnaží se ho aktualizovat pro dnešní wanomilné publikum, ba přímo naopak, hlásí se ke staromilským tropům, formálně se drží nejbanálnějších, v podstatě laciných postupů a jaksi tím už předesílají, že forma je v Suspirii spíš hra, potažmo pocta (ale fakt jako hodně potažmo), čímž logicky nutí divákovu mysl zaujmout vážnější postoj k nehororovým prvkům filmu.

Které poskytují prostor k zamyšlení nad rámec brakoidního děje. A přitom nezahlcují. Což je největší úspěch Suspirie. Samozřejmě tohle soukolíčko nefunguje bezchybně – existují tu pasáže, kdy se ani v jedné z vod, mezi nimiž je film rozkročený, vlastně nic moc přínosného neděje, kdy selže i horor, i děj (holt Suspiria je dlouhá) a drží to v podstatě jen podmanivý osmdesátkový berlínský vizuál. Člověk se i během sledování legitimně pozastaví nad tím, jestli film vážně má v rukávu něco víc než jen absurdně okultní výjevy ze života tanečnic. Na tuhle otázku víceméně odpovídá až finále, které vypustí ze řetězu všechno, i to, co na něm nebylo. Bizár může skrývat mnohé, třeba zpodobněné militantní feministky v monster fajtce proti smířlivým feministkám. Chybí už jen Ken Watanabe, aby pravil: „Let them fight!“
Suspiria je vděčnou podívanou, živelnou laskominou, na jejíž brakové řádění je radost pohledět. Sázka na nízký žánr se vyplatila a přinesla víc než pouhou retrofilní potěchu. V kulisách Suspirie se děje cosi, co vedle čiře audiovizuálního zážitku přináší i jisté duševní uspokojení. Možná je Guadagninův poslední film jen erupcí náklonnosti k animální brutalitě a zvrácené smyslovosti, nebo se tu Lucovi podařilo i hezky a bez přehnaných tlaků cosi povědět.

recenze filmu Suspiria ~ Červený
Guadagnino si po letních láskách zahrává s tajemnem. Ale není třeba se bát: namísto tutlaného, nějakým superzvratem okořeněného spiknutí se Suspirie soustředí na tajemno bezprostřední. To vyvěrá jednak z nedořečenosti, druhak z hbitě sestříhaného stromu příběhu, který se směle větví a košatí – zatímco divák popadá dech. Výsledkem je divoký tanec s nadpřirozenem, které nemusí být tím, čím se zdá. Stejně jako hvězda Padesáti odstínů šedi.
amazon studios

Výkon Dakoty Johnson překvapí, ten italského režiséra snad ještě víc. Ve formální nekompromisnosti překračuje stín umírněného Call Me By Your Name, zoomuje se jako o život, masky jsou z „masa a kostí“, hudba (Thoma Yorka) se tříská s obrazem hlava nehlava. Co ovšem dostává nejvíc na frak, je pokus o interpretaci: Suspiria je natolik rozvětveným příběhem nejasného vypravěče, až se skutečně může stát, že vylezete s přáteli z kina a zjistíte, že jste viděli tři různé filmy. Důvod je jasný, scénárista David Kajganich podbarvil smršť filmové řěči neméně svižnými dialogy. Spolu s obrazem mají za úkol diváka mást a zároveň udivovat, zkrátka nechat se vtáhnout. Ostatně na akademii, kde chce hlavní hrdinka tančit, bují hned několikero protichůdných ideologií. Studentky-ovce i sebejisté novicky; jejich mentorky, svádějící boj o moc: takřka všechny postavy Suspirie nabízejí vlastní pohled na svět Berlína, v němž žijí a tančí. Nejprůbojnější je vposledku pohled doktora Klemperera, lacanovského psychoanalytika. Jeho optika zastřešuje zápletku filmu, i ona ale může klamat.
Oči navrch hlavy, hlava navrch hlavy? Obé je nová Suspirie. Kráčet v už obnošených botách remaku je vždycky výzva, Luca Guadagnino ale více než obstál. Zaktualizovaná látka se dotýká všemožných bubáků ve skříni Evropy, od psychoanalýzy k nacismu; přesto má stále za úkol uhranout. A tak divoký rej kamer i témat si nelze než užít.

Celkové hodnocení

Průměr
8