Jennifer Lawrence a Javier Bardem v rajském domě a Aronofskyho náboženské alegorii. S interpretačním klíčem od samého režiséra film tak trochu ztrácí moment překvapení – podkopává ho to, nebo se dílo vymaňuje z autorova sevření a žije si vlastním životem? A není náhodou tohle podobenství právě o tom?

Boží schízarecenze filmu napsal

Jakub Brych

dne 19/10/2017


Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze filmu
Na spekulace je vždycky prostoru dost, velkou dávku jich ale Aronofsky (a nejen on) utnul jasným prohlášením, že matka! je v podstatě biblickou parafrází. Po tomhle odhalení se už interpretacím přeci jen meze kladou, na druhou stranu ale kdo by se zdržoval u baštění režisérské vize – umělecké dílo má vlastní život a úkolem rozvášněného davu je ověnčit ho kvantem bludných výkladů. Ostatně přesně tak jak to dopadne s nebohým novorozencem ve filmu – uneseným a snězeným. A ehjle, hned je tu jiná než náboženská intepretace.

Bohatý ideový rozkvět matce přejeme, však Aronofsky si jistě nesyslí její smysl jenom pro sebe, jenže ono to jednostranné režijní zaměření stejně dokáže film jaksi znechutit. Ačkoliv si v jasně rozložené hře Lawrence a Bardema Aronofsky jakoby omylem (nebo dejme tomu v logických a očekávatelných důsledcích) vytváří paralely na více frontách, nezapře, že v jádru je to jen podívaná s cílem parafrázovat a její hodnota je přímo úměrná zdařilosti oné jediné parafráze.
© 2017 CinemArt CZ

A nějakou solidní překvapivostí a hodnotou navíc disponuje vlastně jen schizofrenní vztah manželů (=matka příroda a „Bůh“), kde Aronofsky staví božský charakter do jakoby negativního a naivního světla. Jako by to byl až trochu feministický apel, jenže po kratší úvaze dojdeme jen k tomu, že si s sebou každá z postav nese svůj vlastní druh naivity a v bezvýchodném cyklu si ho ponesou už navždy, nekonečně. Kromě toho všechno spěje po průzračně jasných lajnách a Aronofsky musí máchat bičem jako zběsilý, aby efekt tohohle podobenství účinně přenesl i na diváka.

A máchá především s J-Law, která opět jede v módu zabijácky intenzivním, tak intenzivním, až je to otravné, a loudí se myšlenka, jestli je tohle něco jako předimenzované metaherectví („budu schválně hrát hrozně, aby ten výkon lidi reálně iritoval“), nebo prostě jen obyčejné tlačení na pilu. Bardem je v tomhle ohledu o mnoho stravitelnější, i když má snazší úlohu. Jako naivní a nestálý poeta každopádně baví.
Těžko tuhle Aronofskyho hru rozsoudit. Je úplně zbytečné se rozčilovat nad chabým přínosem filmu a považovat matku za kariérní přešlap či co. Aronofsky má jasný úmysl a plán a režíruje jej oddaně, byť zdaleka ne tak rafinovaně nebo poeticky, jak tomu bylo u předchozích filmů. Žádná katastrofa se nekoná, jen umělec zkrátka nedostává nárokům a tvoří si cosi prostého s jednoduchým apelem a účelem. Jako proč ne.
5