Festivaly — 75th LA BIENNALE, 9. září 2018 23:08Mo Moon LandRecenze filmu První člověk (2018, 135', US)

RECENZE (AH) — Asi by nebylo úplně košér s nadšenou paží vyhazovat tvůrce, kteří pojmou nějakým paradigmatem opředené téma jinak a lépe, na piedestaly audiovizuální nirvány. Respektive nedělat to jen kvůli onomu vzepření... i když si to vydařený pokus o autorství v dnešku definovaném filmovým konzumem určitě alespoň zčásti zaslouží. O to víc na pozadí studiových konglomerátů, marketingových plánů a milionů dolarů, které celou tu mašinérii ženou kupředu. Damien na to celé jde s lišáckou chytrostí – po příkladném režijním debutu Whiplash (2014) s hloubkovým ponorem do duševních obsesí obratně dekonstruoval v La La Land (2016) (vyšší budget, větší studio) pojem amerického muzikálu a s ním spojeného kýče (použitím jiného kýče, slova "láska"). Snad i proto je jeden při začátku projekce jeho nového snímku ještě většího formátu a velikosti (tentokrát už Universal a opět macatější rozpočet) ve víře nějakého "Damienova manévru" či "chazellovského chvatu" pln očekávání... na startu hry je zkrátka jasně dané pravidlo nějakého originálního konstruktu. Ten se ve First Manovi nemanifestuje do emocionálně "velkého" závěru, který odhalí postavy s morkem jejich kostí a vygraduje narativ či napětí. Největším vkladem režie je totiž její prostost, respektive minimalistické pojetí obecného gargantua spojeného s onou měsíční misí.

Ta, i když vyplňuje většinu děje (její složitost, plánování, testy a konečně uskutečnění), je takměř nicotným, nutným pozadí mnohem důležitějších událostí, které nenápadně rozervou vnitřky hlavních postav, a to hned v úvodní pětiminutovce (po cooperovském testu stíhačky). Bolest a potřeba urovnání bortícího se světa v hlavě Neila je ukotvením syžetu v realitě, která považuje fatální ránu osudu v astronautově kariéře jako vysoce pravděpodobnou motivaci vstupu do NASA. Scénáristická opora má tedy už v počátku kladné body za zavření vrátek faktickým fabulacím, které by ze skutečnosti těžily hrdinství a odvahu – což je ostatně role, kterou Armstrong až do své smrti striktně odmítal. A Chazelle tu je od toho pomoci divákům pochopit proč.

Singerův papírový materiál má paradoxně největší sílu v civilních momentech, kdy zrcadlí práci v turbulentních letech za hranicí risku vlastního bezpečí a života v domcích na Floridě. Tomu pomáhá samozřejmě Ryan Gosling a především výtečná Claire Foy, která představuje hromosvod všech nehod, tragédií a jejich následků. Společně s Chazellem umí prodat především ty scény, které stály nejméně peněz – a jsou to právě místa mezi stěnami rodinných domovů, kde se odehraje víc dramatu než na palubě Gemini V nebo uvnitř lunárního modulu. Chazelle navíc demonstruje vysoký smysl pro detail v drtivé většině všedních i nevšedních filmových prvků, od mouchy v kokpitu po dokonalé gesto podání ruky. A stejně jako ve Whiplash, i tady tvrdí platné členství v klubu režisérů, co umí podtrhnout pointu dvouhodinového celovečeráku výtečným posledním záběrem.

First Man samozřejmě stojí na Armstrongovi a jeden je snad až překvapen jeho outsiderstvím, mlčenlivým počítáním rovnic a jistým sjednáváním respektu v kabinách vesmírných modulů. Behaviorální studie jeho osoby a následně rozhodnutí, která udělal, je v Chazellově/Goslingově podání intimní, podobně jako starty Saturnu V. Nejsilnější raketu, jakou kdy lidstvo postavilo, promítá snímek ze všech možných úhlů (včetně dochovaného 16mm filmu z odpalovací plochy), ovšem nikdy nezabere miliony sledujících televizních kolemjdoucích, neukáže jejich obličeje plné vzrušení, stejně tak se zdráhá nahlédnout do prostor řídícího střediska. V důrazu na komorní ráz celku i jeho částí jdou autoři proti žánrovým pravidlům, jejich vnímání programu Apollo působí přesně tak, jak ho popíše Claire Foy – jako nebezpečná hra malých kluků, kteří mají v ruce hračky za velké peníze. Navození nedůvěry ke stroji v šedesátkovém dusnu závodění se Sovětským svazem má v ději jasnou funkci, se kterou se odškrtává ze soupisky anbámblu jeden herec za druhým.

Navíc je vše řemeslně fyzické a mechanické, nikoliv elektronické (jak popisuje níže Červ). Pokud se vám tedy líbil audiovizuální bordel úvodních dvou minut Nolanova Interstellaru (2014), budete zde v nejvyšším blahu po sto třicet minut. Montování kamery na skutečné miniatury je společně s oscarovou prací se zvukovými efekty naprostou lahodou, kterou musí ocenit fanoušci i nefanoušci vesmírných programů. A nejde pouze o cetku k uspokojení další skupiny diváctva – výsledný efekt zranitelnosti a křehkosti všeho, co člověk za svůj život vytvoří, perfektně souzní s osudem Armstronga a jeho rodiny.

Interstellar bylo také především silné rodinné drama zkoumající filosofické teorie s otázkami, které spíš pokládalo, než zodpovídalo. Zdejší důraz na singulárního člověka, jednotlivce, hlavu rodiny s hlavou v oblacích, by tak šlo označit za obdobné zpracování tématu létání do kosmu jako u Chrise Nolana a snad i trochu plísnit za jistou prvoplánovost. Se startem třetího aktu na samotném povrchu Měsíce (otázku zda tvůrci použili stejné studio, kde Kubrick točil reálné přistání, nechám nezodpovězenou) je v širokém záběru na šedou krajinu s modrou planetou mezi hvězdami jasné, že Chazelleho humanistický vzkaz divákům je mnohem univerzálnější, ostatně, podobně jako ten Armstrongův. "First man" se z angličtiny překládá jako "první muž", s přivřenýma očima lze úsloví interpretovat i tak, že Neil byl především, na prvním místě, člověk.☞ PINBACKER

RECENZE (LČ) — Zprávami proběhlo rozčarování Buzze Aldrina, druhého muže na Měsíci, z nového filmu Damiena Chazella. First Man prý neukazuje slavné zapichování americké vlajky, natažené a mírně povlávající díky tenkému drátku. Je proto dle Aldrina nevlastenecký. Stejně tak ale First Man neukazuje ani zanechání balíčku sovětským kosmonautům. Argument vlastenectví je tady zbytečný: jde ostatně i proti světonázoru samotného Armstronga, který z Měsíce Richardu Nixonovi telefonicky sděloval, že dobytí šedivého kusu hmoty obíhajícího zeměkouli je činem překračujícím hranice všech států. Chazelle se tímto poselstvím ve First Manovi řídí do posledního puntíku: namísto předvídatelného velkofilmu o výjimečné osobnosti tak přináší nebývale intimní a strohé drama v náznacích, které právě díky tomu neváhá zvednout moderního, otupělého diváka ze sedačky.

Boj proti gravitaci je ostatně klíčovým tématem scénáře Joshe Singera. Pojímá Neila Armstronga jako skromného chlapíka, který míří ke hvězdám, ale je traumatem poután k Zemi. Cesta na Měsíc se stává i cestou za shozením tíhy minulosti, jakož i překročením vlastní smrtelnosti. A hned při prvním pohledu na Zemi z orbity v úvodní scéně filmu nelze než nesouhlasit s filmovým Armstrongem: podle něj výpravy do vesmíru umožňují lidstvu dívat se na sebe z nového úhlu. Jinou (obrazovou i zvukovou) perspektivu nabízí i prostředí uvnitř a vně kosmické lodi: ve First Manovi praskají šrouby, vlní se plechy a je více než jasné, že to, v čem astronauti sedí, je jen přerostlý model letadélka, které místo větru spoléhá na učebnici astrofyziky.

Singerův náhled na Armstronga je uctivý, ale nikdy zkreslený: podobná je i herecká interpretace Ryana Goslinga. Jeho „první člověk“ není klišovitou podobiznou tichého hrdiny: má svoje chyby a konflikty. Ty nejvíc pomáhá rozehrát Claire Foy v roli Armstrongovy ženy Janet. Jak už bylo řečeno, Chazelle překvapuje zejména vzdáleností, kterou mezi dvěma manžely vytyčuje. Divák si jejich vztah téměř domýšlí: skrze domácké scénky se syny nebo jejich sdílené vzpomínky. Chazelle také trochu upouští od svého zatím všudypřítomného tématu, útěku od vztahu tvrdou prací: zatímco mladý hrdina Whiplashe i ústřední pár La La Landu ve svých románcích doplatili na ego a ctižádost, Armstrong ve First Manovi se nežene na Měsíc s bůhvíjakou vervou. Naopak: pracovní cesta mu nečekaně, až mimochodem umožní zhojit osobní šrám. Kritici povrchních „first world problems“ La La Landu tak hned zpočátku dostávají silné trauma, dělící hrdinu od rodiny i kolegů. A Ryan Gosling je jako nesobecký samotář, vzpomínající v zrnitých záběrech ruční kamery, okamžitě hodný obdivu.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Vesmírný portrét, jaký člověk potřebuje. Chazelle těší soudností, s níž stále dokáže stát tu nohou v Hollywoodu, tu nohou v intimně nedoostřených indiečkách, a rovnocenně je skloubit. V Prvním člověku je nicméně jeho autorství znát o něco méně než v předchozích filmech, což je dáno především scenáristickým vkladem Joshe Singera, vkladem velmi uvědomělým a s Chazellovou režií rozhodně souznícím. Výsledek tak působí nadosobně, existuje jakýsi mustr stvrzený kolaborací, spočívající především v sevřenější práci s emocemi – paleta je střídmá, s přirozenou úměrností k tématu, ale i v rámci téhle úměry specifická, tragédii nepodstrkuje, jen předkládá, a komentuje minimálně.

Přístup k Armstrongovu životu je striktně vymezený, hledí primárně ke dvěma zásadním věcem, staví trauma vedle poslání a chytře nekonkretizuje přesný vztah mezi nimi. Goslingovi to stačí, drží se zpátky, prodává očima, zatímco gesta obstarává skvělá Claire Foy. Přísné zaměření nicméně znamená to, že v kontrastu se zbytkem osazenstva se Armstrong vybarvuje jako poměrně zásadně izolovaná postava, což na jednu stranu koresponduje s tím, že jeho tehdejší postavení skutečně izolované bylo, na druhou to ale poukazuje na určitou poddimenzovanost okolí, které i přes fungující minimalismus stejně trpí některými typicky blockbusterovskými neduhy, nejlépe ilustrovatelnými na nadmíru hláškujícím Buzzi Aldrinovi.

Film samozřejmě vede Gosling a osamocenost jeho poslání je v něm v podstatě jedním z vůbec nejdůležitějších témat (a funguje na výbornou), když se ale odhlédne od Armstronga, začne člověk narážet na schematismus, který by možná v podobně subtilním díle nečekal, a ačkoliv je na malé ploše celovečeráku pochopitelný, stejně zaráží, jelikož První člověk se ve většině ohledů vůbec s hříšnými velkofilmy neasociuje. O to víc pak i takový nepatrný společný rys překvapuje. V podstatě lze též nadsazeném patosu, jenž je (opět) zesílen izolujícím objektivem – důraz na osobní tragédii je poměrně silný, a vzhledem k její povaze místy působí nepatřičně melodramaticky.☞ PINBACKER