Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Přeadaptovaný short skloňovaný ve všech možných médiích se po spanilé jízdě po nejprestižnějších filmových festivalech dostává i do naší distribuce. Souboj dvou odlišných, a přeci podobných myslí skrze dva strhující herecké výkony, učebnice jazzu, která toho o hudbě vlastně moc neřekne, rozhodně ale v divákovi zakoření. A gentle hum of anxiety.

Damien Chazelle dává svému debutu vražednou rychlost, Whiplash je "quite my tempo"recenze napsal

Adam Hencze

dne 26/1/2015

Život není zrovna plný lidí, co jedinci překopou dosavadní život od základů, co vzbudí aspiraci k něčemu vyššímu. Zdráhavé jsou ty veledůležité minuty, na kterých závisí vzbudit dojem v někom extrémně důležitém. Těch momentů je povzácnu, spočítat se dají zpravidla na prstech jedné ruky.

Zhruba uprostřed filmu Whiplash je scéna, kdy Terrence Fletcher přijde do zkušebny a pustí nervozitou se třesoucím hudebníkům záznam ze sterea. Trumpetista, se kterým on sám došel až k dokonalosti, kterého učil a vedl, měl autonehodu a zemřel. Pád slzy z tváře maniakálního učitele je jedna z mála chvil, kdy je divák schopen vidět přímo do nitra postavy, kterou J.K. Simmons pasuje na nejlepší filmový charakter uplynulého roku.

Na Schafferově konzervatoři v NY (jedna z nejlepších fiktivních škol v US a tedy na světě) dochází k dvouhodinové konfrontaci mistra a žáka. Egomaniak, ďábel hnaný vlastním neúspěchem, versus devatenáctiletý aspirující bubeník, který je ochoten ve svém tunelovém, singulárním vidění vlastního úspěchu přijít o všechno. Filmová dualita a naprostá většina děje je drama mezi těmito dvěma hlavními protagonisty. Konzervatoř je tvrdá zkouška píle a talentu, což není zdaleka jediný výstup do naší nefimové reality. Rozpor postav Fletchera a Andrewa je přenositelný do rozporu hereckého, do jakéhosi boje o první místo, duelu J.K. Simmonse a Milese Tellera. Ten shazuje pouta všech těch plochých teenage primitivů, které doposud ztvárňoval ve snímcích typu Project X, Rabbit Hole či Spectacular Now. Zde předvádí prozatimní výkon kariéry a paralelně s vývojem své postavy Andrewa předvádí, kam až jeho talent sahá. Pro oba, herce i charakter, je cesta za úspěchem extrémně tvrdá. Oba hledají kořeny svých dovedností ve svých vlastních základech, jak daleko je ale možné ještě tlačit někoho, kdo už je dávno zahnán do rohu? Ve spartánském pokoji je osamocený plakát jazzové legendy a souprava zakrvácencé bicí soupravy z druhé ruky.
© Daniel McFadden, 2014 Sony Pictures Classics

Whiplash není Black Swan a Chazelle není Aronofsky, i když mají společnou metodiku s obdobnými postupy, a ačkoliv se snímky jeví tematicky dost podobně, mají od sebe dost daleko. Darren si zrežíroval Natalii Portman v psychodramatu o úpadku jedince a zešílení, Damien Chazelle servíruje vygradovaný psychothriller, sledující souboj dvou myslí, dvou taktů, přepjatého vztahu kvaziotce/syna kvazisyna/otce. A stejně jako Aronofskyho je i Chazelleho režie do detailu promyšlenou, pečlivě zahranou jazzovou hrou, přesnou, tím pádem perfektní. Kamerou mu pomáhá Sharone Meir a neuroticky stříhá Tom Crosse~ tohle tvůrčí trio dokázalo vybalancovat vibrantní, živý příběh s neskutečně vypjatou atmosférou, ve které se divák posadí mezi kapky krve od bicích a sliny z první trubky. Samotné zkoušky skladeb jsou kombinací znepokojivých close-upů, průletů skrz kapelu a pohledů do rudých očí démonického Fletchera, který rozjíždí svou pekelnou puppet show, ve které je to právě on, kdo určuje tempo hudby. Korespondující rychlost střihu vytváří jeden z nejakčnějších thrillerů loňska a detaily kamery učí, jak pronikat do Tellerova nejistého světa. Filmařina, která může být přinejmenším tématem přednášky na filmové škole.

Chazelleova výpověď je v podstatě dost přímočará horská dráha, která vítězí ve své jednoduchosti a která není pro slabé žaludky. Ty silnější jedince ale odmění překvapivým finále, ve kterém, jak už tomu bývá, vše krásně spojí a v divákovi rozkvasí filmový zážitek na mnoho dalších dní a nocí dopředu. Dala by se namítnout přílišná plochost sdělení, které toho o světě a hudbě vlastně moc neřekne (ani nechce), v důsledku ale možná vadí pouze přiliš krátká stavba postavy Andrewa, kterou zase zachraňuje Teller svým kouzelnou herectvím, ve které je hodně znát jeho přínos. Ještě více to platí u Fletchera, na něm ale snímek staví a jeho barbarské metody házení nábytku po studentech, strhující potoky nadávek, tahání za nervy a tlačení k historickým úspěchům jsou perfektně nesnesitelné. Nikdy není jisté, nakolik Fletcher svoje výbuchy hraje v rámci svého maniakálního couchingu a nakolik je opravdu zrůdně šílený. Přes všechny psychologické hry a projevy masochismu je ale divák k postavě veden a ušroubován, při každém příchodu na scénu oněmí stejně, jako hudebníci v přítomnosti svého mistra. Díky této pomůcce je Andrew stavěn pod obrovský tlak, který na hudební škole ještě přiživuje nekonečná konkurence, co mu neustále zasedá na místo za bubny. Je to špatný přístup? Je dnešní vysokoškolstvo přehlídkou těch největších talentů? Nejsou to spíš šedé myši, co dostanou kus papíru a metál "za zúčastnění"? Good job jsou dvě nejnebezpečnější slova v angličtině, je to tak i s dobrá práce v češtině?
© Daniel McFadden, 2014 Sony Pictures Classics

Chazelle vyrůstal jako bubeník a jeho láska k notám a dobám ze snímku dýchá (vsadím se, že Whiplash Hanka Levyho je to jeho oblíbená skladba z mládí). On i jeho Andrew jsou vlastně náctiletý Rocky, prožívají své vrcholy i pády a utírají z obličeje sliny drilling mastera, postavy, která utekla ze setu Kubrickovy Full Metal Jacket. I Fletcherův představitel Simmons nemá k hudebnímu vzdělání daleko~ jazz studoval a ve scéně z nočního baru sám hraje skladbu, která byla složena přímo pro něj. Ve všech zkouškách jazzové kapely se hrálo naživo a Teller do bicích opravdu mlátil (rovněž hraje od malička). Pohledy kamery do naplno prožitých sekvencí zkoušek herců/hudebníků v sobě nesou pravou lásku k muzice, k jazzu, a orchestr tak sekunduje Chazelleovi, který svým debutovým snímkem natočeným v 19 dnech manifestuje svůj nemalý talent a lásku k umění.
Whiplash je precizní a ambiciózní debut mladé krve, drásání nervové soustavy a spíše deset jízd na horské dráze než opatrné filmové stavění. Whiplash je jazz a Damien Chazelle je pečlivý dirigent, pod jehož kontrolou padají paličky do kůže a proráží kov. Vede ho přesně jako Jo Jones před sedmdesáti lety, když hodil činelem po mladém, šestnáctiletém saxofonistovi Charlie Parkerovi. Kudy by šla hudební historie, kdyby k tomu nedošlo? Jde to nejlepší umění dělat bez nejhlubšího strachu a nejhorlivějšího utrpení? Pravdou je, že i když ve skutečnosti činel přistál před Charlieho nohama, Parker se za rok vrátil na prkna do Kansasu a zahrál to zkurveně nejlepší sólo, co tam v tom prostoru kdy kdo slyšel.

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1

Not quite my tempo.