Festivaly — 53rd KVIFF, 10. červenec 2018 22:19 aktualizováno 10. červenec 2018 22:19Muž, který už možná neměl točit Dona QuijotaRecenze filmu Muž, který zabil Dona Quijota (2018, 132', FR/PT/ES/GB)

RECENZE (AH) — Fakt, že se bude jednat o střet dramatického guláše se skvělými nápady tvůrčího mistra, se dal už dopředu tak trochu očekávat. Však onen předposlední Gilliamův pokus o prostředí post-absurdistánu s protagonistou "šílencem" pod jmenovkou The Zero Theorem (2013) dokázal demonstrovat přednosti, a hlavně tedy slabiny Terryho génia. Onu šílenou rozháranost, rozházenou necelistvost si Terry nyní přivádí do dalšího filmu, který ho v posteli ze snů už asi párkrát probudil.. respektive probouzel pár desítek let. Nyní má ovšem tu výhodu, že své neduhy může svádět přímo na Dona Quijotea, neb tento charakter svým viděním světa dobře zaobaluje Gilliamovo celoživotní dílo. Střet imaginace a reality, nikdy nekončící boj snílka. Oba jsou na duševní úrovni do jisté míry ekvivalentní, přesto k pochopení jejich vizí často chybí mnoho.

Gilliamova stylizace je ve snímku personifikována v postavě režiséra Tobyho (Adam Driver), skrz jehož oči se celé teatrální melodrama diváku představuje. Určitě je nutno ocenit celkový dramatický přístup, tedy jakousi další ze série misií Dona a Panzy, jakkoliv absurdní a rozemletý dostane později ve stopáži ráz. Plusem je, že nelze tušit, co tuhle na první pohled nesourodou dvojici čeká za příští zatáčkou, nevýhodou je, že jde často o dějový prvek, který se snaží postavy někam dotlačit či konfrontovat i přes nemožnost dokázat smysl vlastní existence. Driver létá podobně jako Gilliamova režie v desítkách poloh – od zhýčkaného filmaře po karikaturu skloňující všechny možné pády slova "fuck", přitom se jedná o nejsnadněji oblíbitelnou postavu filmu. A vážno se Gilliamovi těžko věří, když nechá hlavní postavy hned několikrát ve vyloženě groteskní šlamastice, která je – ano – místy vtipná, zároveň přispívá k drolení nálad a celkové atmosféry.

Finální akt začne vmetávat do obličejů meta prvky a vyloženě ujeté gagy, ve kterých se snaží Terry komentovat kdeco, od politiky přes její korektnost, a obří koule nápadů a témat, která před sebou tlačí, se zasekne. Hesse psal ve Stepním vlku o magickém divadle, které je "nic pro pomatené". Gilliam nám ve svém nejnovějším, dlouhé roky očekávaném díle představuje dokonalou inverzi, podrtrženou v rámci jejího bláznovství "fungujícím" scénářem. Jestli přistoupíte na pestrobarevnou, nahodilou a vlastně dost sebestřednou hru se střípky a nesmysly, je jenom a pouze na vás.☞ PINBACKER

RECENZE (LK) — Takové to když začnete psát diplomku už ve třeťáku, o pár let později hodinu před odevzdávkou ještě dopisujete závěr a před obhajobou zapomenete, co jste se snažili sdělit. Muž, který zabil Dona Quijota snad někde na začátku měl nějaký storyboard, který vykazoval posloupnost a koncepci, ten se ale ve větru španělské vrchoviny převrátil, vznítil se od odhozeného nedopalku a nikdo se už neobtěžoval přesnou sestavu jednotlivých obrazů rekonstruovat.

Výsledkem je, že první třetínu snímku, která se zdá jako úvod do celkem intelektuální, byť trošičku teatrální komedie, střídá sled do značné míry nahodilých sebeparodujících výjevů a vjemů. Směs filmové reality a fikce na povrch plátna dopadá bez řádu jako změť, mezi epizodickými sekvencemi není odpočinku, nepojí je jednotící prvky, přehršel postav splývá v barevnou charakterovou slátaninu, z níž se místy vynoří Adam Driver v roli režiséra Tobyho a Jonathan Pryce jako Don Quijot (mimochodem, poněkud paradoxně se Driver dostává do formy až po zmiňované první třetině snímku; eskapáda, prostřednictvím níž se zaplete do přediva donquijotského příběhu, je vrcholkem rozvolněné hyperboly, na níž se Guilliamův kinoprodukt rozpíná).

Upřímně je zatěžko ve vší té masáži obrazy, dialogy a povzdechy vnímat cokoliv dalšího, takže i kdyby se tady snažil vedle Guilliama, Drivera a Pryce někdo jiný (třeba kostymér, skladatel hudby, architekt setu…), bylo by to úplně jedno, protože vše převálcovává jedna velká rozplizlá metaforická extragavanza.

Univerzálnost prozkoumávané látky (koneckonců ono zde neustále doslovně obkružované téma boje s větrnými mlýny je důvěrně známé i tomu, kdo si klasické dílo z hodin literatury úplně nevybavuje) se nijak neodráží v její přístupnosti. Film působí dojmem, že nemá žádného diváka (přestože příznivce si určitě najde), respektive že ani žádného nepotřebuje, že se po titulcích kotouč sám nasadí zase nazpět a odpromítá se prázdnému hledišti s úplně stejným sebeuspokojením, jako kdyby ho někdo sledoval.☞ PINBACKER