Dávno před osmdesátkami se holky bály mnohem víc něčeho jiného než duchů: třeba ztráty zdraví nebo (jakékoliv formy) života v důsledku (nechtěného) těhotenství. Phyllis Nagy se ve svém dvouhodinovém režijním debutu snaží všem těmto dokonale upraveným pin-upkám pomoct jen jedním telefonním číslem. Dovolají se ale všechny?
RECENZE (AH) — Volám ti, jak se máš. V rámci relativně kontroverzního tématu hodně bezpečné, ničím příliš nevybočující feministické drámo, které zvládá komentovat tehdejší dění a celkem zdařile ho přenášet do současnosti. Perfektně koukatelná jednohubka z Netflixu, jejíž přítomnost v hlavní soutěži považuju za přestřel, ale chápu ten potratovej apel. Na Elizabeth Banks se dá ostatně koukat tak nějak ve všem, a to nemyslím nijak objektivizovaně.
Co ale už nekoušu je přehnaná pěstní bušba do stolů, vítězoslavný ryk nad porážkou hrubého pohlaví, co razí americky drsňácká postava Weaverky – ta tu stojí v řadě hned několika plochých karikatur, které jsou sice trefné, ale ona přehnanost pálí a sráží snahu o přesvědčivost do podprůměru. Ostatně úplně stejný problém jsem měl ve Varech se Spike Leeho BlacKkKlansmanem (2018), kde se v mé hlavě smývá rozdíl mezi autorskou filmařinou a na sílu a krví podepisovaným manifestem povstání proti vrchnosti. Ať už jde o dekády trvající útlak afroamerické menšiny nebo nadvládu pupkatých doutníkářů, kteří rozhodují o ženském právu na život cokoliv. Ten přímej jásot je na mě zkrátka hrozně levný zboží.☞ PINBACKER
RECENZE (JS) — Režisérka Phyllis Nagy nechala po scénáři k lesbickému dramatu Carol (2015) na svůj další velkoplátnový projekt čekat sedm let, výsostně ženské téma potratové politiky konce šedesátých let dvacátého století ve Spojených státech amerických si však náležitou péči rozhodně zaslouží.
Interupce byla a vždy i bude problematikou rozdělující společnost. Vyvažování zájmů a práv těhotné ženy a jejího plodu (někde v rozostřené dáli lze přiznat drobné vyjadřovací oprávnění i poskytovateli vítězné spermie), nezná jednoduché a všeobecně platné řešení. Asi nejprotivnější je ale situace, kdy o osudu a zdravotním stavu těchto žen rozhodují od ebenových stolů v doutníky zakouřených kancelářích stárnoucí generace mužů, již si přes pivní břuchy nevidí ani na ministra pro místní rozvoj.
Okolo roku 1970 v Chicagu se s obdobným panelem polotopořivých tělísek s třikrát prošlým datem spotřeby střetne i Joy, spořádaná manželka v domácnosti, jíž se během těhotenství projeví závažné onemocnění. Šance na přežití porodu: 50/50. Nemocniční komise potrat nepovoluje. Poslední nadějí se tak stává nenápadný pouliční leták s výzvou “Zavolejte Jane”, díky kterému se postava zoufalé Joy, prdelnahrnecově nacastingová Elizabeth Banks, ocitne na prahu ilegálního, nebezpečí DIY zákroků redukujícího, intersekcionalitu takřka zohledňujícího světa, jímž by za obvyklých okolností s lehkostí opovrhla při přípravě domácích šunkofleků a čtvrté rundy dopolední margarity. Tento nikam se nevytrativší společenský protipól vytrvale připomíná Kate Mara jako z verandy ostřížím pohledem všechno komentující sousedka Lana.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JS) — Filmově je celá stopáž v naprostém pořádku, po všech stránkách opatrná a bezpečná točba nicméně zavdá, navíc v konkurenci východních příběhů v podobě bezservítkových náloží, k jemnému postesknutí si, že ona opravdu silná kinematografie se dávno dělá jinak a jinde.
napsala Kristýna S.
napsal Adam H.
napsal Jakub S.
