Premiéry, 28. květen 2018 18:05 aktualizováno 28. květen 2018 18:05West WarsRecenze filmu Solo: A Star Wars Story (2018, 135', US)

RECENZE (AH) — Jako jo. Osamocený Howard upekl po mediálním ataku studia a předchozí režisérské dvojice Miller-Lord mixér žánrových prvků westernu, heist thrilleru a love story, která jako přednastavený finanční kalkul s fanouškovským servisem funguje relativně dobře. To je ostatně asi první myšlenka, která jednoho po zhlédnutí nového Sola napadne – jde o vycizelovaný produkt, nasnímaný plán útoku na divácké peněženky, který s tradičním pojmem audiovizuálního uměleckého díla sdílí už jen dojem oné formy. Tu, kterou už stejně z větší části kreslí programátoři a čipy grafických karet.

Po onom rychlém zamyšlení a zhodnocení na celého Sola vmžiku zapomenete. Ihned. Snímek jako takový totiž nemá ambici přispět do kultovního univerza ničím, co by ho nějak víc prokreslilo či změnilo, což není nutně výtkou – stejně jako to, že mladické toulky oblíbeného floutka líčí na pozadí jedné velké události, mučení s jeho dětstvím či dospíváním (se spíláním filipiky na písek, který se dostane všude) se naštěstí nekoná. Jde se rovnou na věc, což se v tomhle ohledu sice počítá kladně, na druhou stranu není příliš prostoru onoho slavného Hana mileniála nějak změnit, posunout. Howard se s předlohou od matadorů rodiny Kasdanů snaží “pouze” odvyprávět vznik několika legendárních, de facto banálních historek a příhod. Film tak postrádá vnitřní děj a existuje jako funkční showreel výjevů s občasným nápadem – má skvělou zákopovou sekvenci bitvy Impéria, která vypadla přímo z Paths of Glory a co sice postrádá logiku, ale vypadá skvěle a má v sobě něco nového a originálního.. pak je tu ona citovaná scéna s vlakovou krádeží Coaxia (Howardovi se hodně líbil poslední Maze Runner). Nudu střídá blockbusterová letní zábavka a vice versa, nelze se ale zbavit pocitu, že Solo prostě jen halabala klouže po povrchu toho, čím mohl být.

Industriální patina a stylově zobrazená estetika se snímáním začouzené temnoty film na povrchu prodává, hra postav a způsob, jakým mají předat zkazky a držet pohromadě, je už dost na pováženou. Howardovi se sice daří recyklované tango s westernem a softcore sci-fi (asi víc, než kdokoliv čekal) a občas na diváka vykoukne i pozůstatek humoru Millera/Lorda, zaměření se na serepetičky dává ovšem na frak postavám a nějakému dramatickému rytmu. Vedlejší charaktery nemají žádnou funkci a společně s těmi hlavními nemají ani moc co hrát, což nejvíc zamrzí asi u samotného Ehrenreicha, který na to správný kukuč, postoj páteře a hnědou vestičku má. Štáb před kamerou tak hraje sám sebe, Harrelson se do něj zatoulal z Hunger Games a Glover si to ve dvojici s Bettanym jako jediný opravdu užívá. Po Landovsku.

Scénář si tu sice s novým konceptem “vesmírného paliva” nehraje tak samoúčelně jako v The Last Jedi, psaní společně s replikami by ale jeden radši zapomněl. Sází se tak na nostalgickou vlnu s Hanem a Žvejkem, což je duo, které nikdy neomrzí... a díky bohu za něj, protože už i L3 droid působí lidštěji než Emilia Clarke... která zase vynikne s líbačkami. Rogue One byl fajn v tom, že v gigantické válečné mašinerii zobrazil smysl oběti “řadových” osudů, o kterých se nezpívají písně ani se o nich nepíše ve vesmírných novinách. Han Solo je s námi přes čtyřicet let a není mnoho filmových fandů, co by pašeráckého cápka s pohnutou minulostí, manýry k pomilování a “dobrosrdečností na poslední chvíli” neměli rádi. Jen ten smysl tady tomu všemu nějak chybí.☞ PINBACKER

RECENZE (LČ) — Odkud začít? Od toho horšího, od toho povedenějšího? Lepší bude začít od prostředka: Solo trpí nijakostí. Skelety vtípků Christophera Millera a Phila Lorda obklopuje poušť plná ničím štiplavých dialogů a řemeslně zvládnuté akce. Nic nevyčnívá, charaktery zmírají a divákům je to vlastně u zadku. Tak vypadá nejhorší možný scénář návštěvy kina: přijdu, dívám se na plátno a nic mě nestrhne, nevtáhne. Přinejlepším to prozívám, přinejhorším odejdu.

Na odchod Solo naštěstí není. Drží ho poctivé dávky světa Star Wars: jeho reálií, hrdinů a hravosti. Přičemž všeho s mírou. Vysvětluje se tak akorát, co je Han Solo zač, odkud se vzal, čím si prošel. Což ocení především skalní fanoušci, jimž je ostatně origin zaslíben. Ostatním smrtelníkům (kteří netuší, že někdo žije či nežije) nechť půlka referencí unikne. Přesto si lze Sola užít a částečně přehlédnout jeho unylost. Ta se týká především řemesla, postavy kazí druhořadě. „Hen“ Solo, Žvejkal a Lando jako staří známí v mladším vydání herecky nepřekvapí, ale třeba bafnuté „Yoohoo!“ Donalda Glovera ocení deset fanoušků Atlanty z deseti. Co funguje je Ehrenreichovo nenucené žabařství, kterým nijak nevykrádá Harrisona Forda, ani se mu neplazí u nohou. Vytváří tak v zásadě vlastní verzi vesmírného pašeráka ještě před tím, než zestárl a nadobro zcyničtěl.

Solovo floutkovství jde bohužel ruku v ruce s nemastností neslaností ostatních postav. Ani „soudroidka“ L3 v podání královny břitkosti Phoebe Waller-Bridge, ani tajnůstkářská Qi`ra (dřevěná Emilia Clarke) nevystoupí z bezpečné zóny natolik, aby si je divák zamiloval. S čímž se pojí obecná, již zmíněná výtka: průměrnost jako cejch nese opravdu každá kinematografická složka Sola. Od nostalgicky se ohlížející hudby, která někdy hezky, někdy k vzteku nudně recykluje motivy z původní sextalogie, po režii Rona Howarda. Ten rozhodně na stůl nevynáší full sabacc – člověk se modlí, aby scénáristé ukrývali v rukávu ne jedno, ale rovnou dvě falešná esa.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Sympatičtější než všechny ostatní nové Star Wars dohromady, byť to má taky tunu chyb. Je znát, že se tu mísí více tvůrčích vizí. Chvílemi hodně, chvílemi, troufám si říct, se to spláclo celkem hladce. Nesmysl je každopádně hanět Howarda a vyzdvihovat jen Lord-Miller duo, které sice má s nejvyšší pravděpodobností na kontě ty nejlepší a nejlidštější momenty filmu, ale jen nekonečná bžunda taky vždycky nestačí (i když často jo). Válečná scéna z úvodu strčí do kapsy celé Rogue One (v podstatě je tím, čím RO mělo být), a upřímně to působí spíš howardovsky. Nevadilo by mi, kdyby se v tomhle duchu nesl celý film, už protože jinak se Solo (až na drobné výpady za hranici normálna) po většinu času drží v bezpečí žánrových mustrů. O to víc ale vzácné transgresivní chvilky vytrhávají a těší.

A v podstatě to stačí ke štěstí – sólový Solo je zatím nejobhájitelnější příspěvek do rostoucího univerza, poprvé mám z některého z nových filmů dojem, že se netočil, protože byl potřeba, ale že „bylo umožněno“ film stvořit, protože prostě někdo opravdu MĚL CHUŤ něco stvořit. A i když vata se v nezanedbatelném množství vyskytuje i tady, pořád se ve filmu děje dost věcí přinejmenším záživných, místy dokonce strhujících, jednou přímo šokujících. Je tu padnoucí herectvo, jemuž vévodí s lehkostí se s ikonickou rolí peroucí Ehrenreich, je tu super setting (West Wars!) a v neposlední řadě se ilustrace všech zásadních prequeloidních faktů a momentů strefuje přesně mezi okázalost a nostalgii.☞ PINBACKER