Život si najde cesturecenze

Öndög

napsali

Linda Keršnerová a Adam Hencze

dne 2/4/2019

Obloha, která nepadá, samota, která netíží, chlad, který zůstává venku za vrstvami pestrobarevného chuchlu oblečení. Všechny jednoduše, ale vkusně vybroušené plošky křišťálového dinosauřího vejce vrhají prasátka do hlediště kinosálu. (Ne)herci komunikují hlavně očima a tu a tam heknutím posunou detektivku / drama / komedii / komentář po volné pláni o kus dál. Z veliké dálky pozorujeme srážející se dech, víme, že mnohé se ztratilo v překladu, ale obrazy jsou univerzální a pohledy a heky taky.

Na to, jak tichý a námětem, kamerou i stopáží klubový Öndög je, po závěrečném záběru zůstává pocit, že byl plný hlášek, respektive jejich bezeslovných ekvivalentů (autorem té nejlepší je samozřejmě velbloud, ale pokuřování v márnici a porod jehněte jsou v těsném závěsu). Potutelným mystickým-nemystickým humorem možná dokonce trochu připomíná Twin Peaks, epizodičností snad hodně posunuté (a hodně mongolské) Kafe a cigára, možná ale taky vůbec nic, možná si film prostě jen tak sedí a koulí se a my jsme v dobré společnosti.

Öndög je příjemné filmové kouzlení, kterému prochází i těch pár formálních přestupků, kde na chvíli transformuje de facto magický realismus za božskou komedii. Wang kombinuje široce snímanou grotesku místa činu z prostředka země nikoho do piteven a jurt, kolem kterých jsou stovky kilometrů plání volného prostoru. Na sto minutách je rozvleklost tempa vysoká, autor odměňuje každého vytrvalce servírováním expozice, která proti zvyklosti probíhá všude jinde, jen ne v úvodu. Dokládá to absence dialogů, děj vypráví pohledy a postavení charakterů, statický obraz dává dostatek času na čtení jejich myšlenek, třeba když jsou široko daleko se sebou sami, v hloubi dvourozměrné, čarovné mongolské stepi.

Wang vyhrál v roce 2007 Stříbrného medvěda za Tuyino manželství, o pět let později měl na Berlinale tříhodinový historický art pod názvem Bai lu yuan/White Deer Plain – zařazení jeho Öndöga do soutěže tak dává signál o divácké přístupnosti jeho aktuální tvorby (i tak se v sálech hromadně usínalo). V autorově estetice se skrývá primitivní, zemitá poetika, která ve spojení s krásou příběhu mezilidských nastavení, která jsou i přes zeměpisnou šířku společensky a lidsky univerzální, dělá ze snímku hřejivou podívanou, která navíc cinefila odmění vibrantními, nepečlivě krásnými obrazy ježdění motorek, velbloudích hřbetů a závěrem s porodem jehněte, jeho transportem do jurty, umytím, konzumací jednoho jablka, poté druhého, souloží, v záběru bez střihu. Finální akt početí je po ztemnění scény redukován do kopulačního pohybu dvou zapnutých čelovek, co z filmového plátna tvoří bělomodré tahy elektrickým světlem. Lepší užití symbolu a filmové interpunkce si jeden umí těžko představit.