Obloha, která nepadá, samota, která netíží, chlad, který zůstává venku za vrstvami pestrobarevného chuchlu oblečení. Všechny jednoduše, ale vkusně vybroušené plošky křišťálového dinosauřího vejce vrhají prasátka do hlediště kinosálu. (Ne)herci komunikují hlavně očima a tu a tam heknutím posunou detektivku / drama / komedii / komentář po volné pláni o kus dál. Z veliké dálky pozorujeme srážející se dech, víme, že mnohé se ztratilo v překladu, ale obrazy jsou univerzální a pohledy a heky taky.
Na to, jak tichý a námětem, kamerou i stopáží klubový Öndög je, po závěrečném záběru zůstává pocit, že byl plný hlášek, respektive jejich bezeslovných ekvivalentů (autorem té nejlepší je samozřejmě velbloud, ale pokuřování v márnici a porod jehněte jsou v těsném závěsu). Potutelným mystickým-nemystickým humorem možná dokonce trochu připomíná Twin Peaks, epizodičností snad hodně posunuté (a hodně mongolské) Kafe a cigára, možná ale taky vůbec nic, možná si film prostě jen tak sedí a koulí se a my jsme v dobré společnosti.
Na to, jak tichý a námětem, kamerou i stopáží klubový Öndög je, po závěrečném záběru zůstává pocit, že byl plný hlášek, respektive jejich bezeslovných ekvivalentů (autorem té nejlepší je samozřejmě velbloud, ale pokuřování v márnici a porod jehněte jsou v těsném závěsu). Potutelným mystickým-nemystickým humorem možná dokonce trochu připomíná Twin Peaks, epizodičností snad hodně posunuté (a hodně mongolské) Kafe a cigára, možná ale taky vůbec nic, možná si film prostě jen tak sedí a koulí se a my jsme v dobré společnosti.