Archa světel a stínů, Švéd v žigulíku, Nic jako dřív: tři dokumenty, tři způsoby pojetí dokumentu. Látka? V prvním etnografie Afriky, v druhém střet mentalit, ve třetím tápání mladých. Tady průsečík nenajdeme; na pohled se liší jakbysmet. Jsou to jenom nálepky „tuzemský“, „současný“ a „dokument“, co všechny tři počiny spojuje? Nenajdeme za všemi odlišnostmi podobné uvažování o pevnosti formy?

Třikrát dokumentrecenze napsal

Lukáš Červený

dne 21/8/2018


recenze filmu Nic jako dřív ~ Červený
Začnu vzestupně. Nic jako dřív Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše představuje polodokumentární film, na jaký jsme zvyklí. Školáci a školačky z Vansdorfu hrají sami sebe, některé situace jsou však vyvolány nadhozením tématu. V pevně sešněrovaných časosběrech sledujeme epizody, které končí tak, aby nepověděly příliš (druhá třeba Janem Nerudou). Epizody jsou tři: první dvě ukazují protloukání Thea a Renaty, ta poslední sleduje Aničku s Nikolou. Všechny tři hrdinky i s hrdinou jsou svým způsobem flákači: něco v jejich životě neklape, ať už kvůli rodině nebo vlastním chybám. Potud dokument funguje skvěle. Problém nastává, když hranici uvěřitelnosti překročí.
Tasovská s Kokešem nad obrazem, střihem i zvukem (doprovodnou hudbu zajistil Ondřej Holý aka dné) přemýšleli důkladně. Stylově je proto Nic jako dřív facka pravidelným kritikům jakékoliv provinčnosti. To samé ale vidíme i u dalších dvou dokumentů, o kterých bude řeč. Co pro ně neplatí, je „styl pro styl“, tedy odpoutání obsahu od formy. V Nic jako dřív se tak děje: například v momentkách, které dokreslují atmosféru nebo charakter, a které mají filmaři zcela pod kontrolou. Stejně tak se místy zdá, že měli pod kontrolou scény výslechů, kde ředitelka školy přátelsky vyzvídá od aktérů, jak že to mají v rodině, co plánují atd. V rozhovoru pro Film a dobu ostatně Kokeš vysvětloval, že některé scény se přirozeně udály nejdříve bez kamery, až pak je zrekonstruovali. S touto rekonstrukcí můžeme mít a priori problém, těžko by ale bez ní šlo zobrazit to, co dokument zobrazuje. Nejde tedy ani tak o hrozící neuvěřitelnost, která třeba svižněji vypráví – jde spíš o to, proč se uvěřitelnost překračuje, za jakým účelem. Důvodem je v Nic jako dřív styl. Staví se tak nad výpověď.
Nic jako dřív neztrácí na síle kvůli stylovým přešlapům: naopak, jde o pevně uchopený koncept s jasnou představou například o rámování, barvách nebo tempu střihu. U prvních dvou epizod se úchop promítá i do skládanky vyprávění, která končívají tam, kde tvůrci chtějí, ne tam, kde by chtěl divák. U poslední epizody naopak filmu dochází dech, obnažuje své postupy a sklouzává k příliš jednoduchým závěrům. Škoda: Nic jako dřív zůstává na půli cesty. Stylizace a rekonstrukce zastiňují ucelenější zprávu budoucím (i současným) party people.

trailer 1

recenze filmu Švéd v žigulíku ~ Červený
Od ztracené generace k jedné jediné duši: duši Švéda v žigulíku. Výstižný název trochu hraničí s karikaturou – představíme si maličký vůz a do něj soukajícího se Seveřana. Dokument Petra Horkého snad nemůže být od karikatury vzdálenější. Bo Anderssona, potud úspěšného manažera automobilek, nezobrazuje ani sžíravě, ani přes hranu empaticky. Statický záběr na ve větru plandající saka je výpovědí sám o sobě: Horký a jeho kameraman nekameraman, z povolání fotograf Milan Bureš, kombinují dynamiku a statiku v pranici mezi stařičkým, červotočem prolezlým Ruskem a osačeným, ulízaným Západem.
Právě pojetí záběrů – dle slov Horkého až na jednu výjimku zcela autentických – se doplňuje s jednoduchou stavbou syžetu. Podobně jako v Nic jako dřív sledujeme epizody v určitém časovém úseku, Horký ale nechává svou novinářskou profesi spát a nikde se neobjevuje zbytečná datace nebo rozdělování do kapitol. Už titul filmu je výmluvně obří: jeho font zabírá celé plátno pro sebe, jako by říkal, že tohle je jediná informace, kterou potřebujeme, a zbytek že je v obraze a zvuku. Jejich síla je samozřejmě umocněná látkou, s kterou se potýká. Koho by nezajímalo, jak to vypadá v Ruské napůl („napůl“) zestátněné fabrice? Horký se navíc vyhýbá stereotypům podobně jako Andersson, který je chce na ruské půdě vymýtit. Štěstí na hlavního hrdinu, který jen se sebezapřením sedává na kůži medvěda v předsíni pozlaceného sídla pro hosty, pomohlo Horkému vytvořit unikátní výpověď o stavu dnešní duše. Na straně jedné máme Anderssona, manažera, který kudy chodí, tam opravuje záchody i obecné blaho. Na straně druhé je ruská „duša“, něco neuchopitelného, duše sídlící třeba ve stárnoucím otužilci, několikanásobném mistru světa nebo brigádnici naoko přetírající zeď. Celý střet skýtá řadu vtipných situací, smích ale přeci jen mrzne na rtech, když Horký celou tragédii uzavírá. Andersson stojí nad grilem a je rád, že alespoň ten sestrojil.
V jednoduchosti je krása. Ale, což už se neříká, jednoduchost je těžká. Jako prase. Švédovi v žigulíku se možná nedaří spasit Avtovaz, zato podobu čistě výpovědního dokumentu ano. Silný příběh, chirurgické zpracování a přesto obrazem otevřený dokument, z kterého si každý nemusí odnést to samé, ale něco si určitě odnese. Třeba frézu.

trailer 1

recenze filmu Archa světel a stínů ~ Červený
Archa světel a stínů pracuje zase s jiným stylem. Narozdíl od věrohodného Švéda s prostorem k domýšlení nebo napůl inscenovaného Nic jako dřív předkládá Jan Svatoš dokonale opracované zrcadlo. Nastavuje ho nejen osudu dvou jedinců, ale i podhoubí současné kritiky kolonialismu. Původní materiál dvou průkopníků, filmařské dvojice Martina a Osy Johnsonových, střídá s vlastní výpovědí přímo z buše. Také v ní odráží vše podstatné, co nás k tématu může pojit. Forma jde ruku v ruce s látkou – přičemž nezapomíná ani na cit.
© Art Francesco
I díky schopnosti pohnout je Archa příkladným propojením minulosti se současností: šustí v ní stránky knih svítící do tmy, sestrojuje se tu stará fotopast, která Martinu Johnsonovi popálila půlku těla, a Svatoš se nebojí použít svůj hlas. Dokument přitom není otrocky rozložený na dvě části, tedy tu současnou a černobílou. Staré záznamy amerického filmařského páru ožívají právě ve spojení s plnými zvuky, sakrální hudbou nebo čtením z deníků Johnsonových. Mluvící hlavy (včetně Davida Bordwella) pravda občas alibisticky zdůrazňují, jak dobrý má dokument být. Nebylo by ale divu, kdyby v to samé Svatoš přestal bez daných výpovědí věřit: projekt mu zabral dlouhých deset let.
Vyplatilo se: Archa světel a stínů je pomníkem dvěma dobrodruhům i zpětným zrcátkem koloniálních studií, která přeci jen mohla pro horlivé odsudky přehlédnout jednotlivce. V tomto případě pár: nadšenců i techniků, kteří se chtěli podívat Africe do očí a spatřili v nich sebe. Půjdete-li do kina, dostanete do rukou dokument světového formátu, rukověť práce s nalezeným materiálem a mapu k časem zaprášeným osudům v jednom.

trailer 1