Festivaly — 53rd KVIFF, 12. červenec 2018 16:477/22Recenze filmu Utøya, 22. července (2018, 90', NO)

RECENZE (AH) — Hlasy obviňující tvůrce, že na filmování katastrofy je příliš brzo, že je událost příliš krvavá, tragická, a že citlivost v přístupu k ní by se musela rovnat hodnotě limity tangenty(x), tedy nekonečnu, jsou sice liché, nicméně alespoň zčásti pochopitelné. A to především z hlediska filmové historie, podíváme–li se na žánr katastrofických snímků, kde se stihla v rámci moderní kinematografie vykonat spousta přešlapů. Často u nich platí zvláštní rovnice: čím "horší" událost, tím horší film. Jedenácté září toho bylo příkladem v době, kdy Nicolas Cage odmítl titulní roli ve Space-Ass a místo toho vzal protagonního záchranáře uvězněného pod spadlými troskami WTC. To sice nedopadlo dobře, na druhou stranu třeba Berg točí relativně kvalitní pohromy (psali jsme o Deepwater Horizon (2016) nebo o Patriot's Day (2016)), byť pořád dost americky patosové. 9/11 je zároveň případ, který tuhle myšlenku částečně ruší, a to zrovna díky výše zmiňovanému Paulu Greengrassovi, který stojí za jedním z nejlepších filmů posledních dvou dekád, Let číslo 93 (2006). Zkrátka jak vidno, kvalitativně se létá nahoru a dolu, jeden si nemůže být nikdy úplně jist sázkou do loterie neštěstí. Americké katastrofy jedině skrz americké oči, je proto taky příhodné, že hodinové šílenství řádící během chladného červencového dne na ostrůvku kousek od Osla natočil právě Erik Poppe.

Obhajobou Poppeho projektu je kromě samotné výpovědi dne hrůzy varování před vzedmutím pravicového extremismu v Evropě, proto se dá na vznik Utøya dívat i jako na vykřičník pozitivního aktivismu, kterým Poppe vmetává divákům do obličejů strašidelnou pravdu a který, jak ze současného okolí čteme, je víc než aktuální. Vše spolu s rytmickým duněním automatické zbraně, křikem a bezmocí (toho se pro dobro všech v realitě, doufám, vyvarujeme). Přistoupíme–li ale na podivný (ovšem minimálně u autora recenze přítomný) exces perverzní, skryté záliby v násilí a ničení (samozřejmě v rámci filmového žánru katastrofických filmů), tak ať už si ve filmech o průmyslových či teroristických zabijačkách zvráceně libujeme jakkoliv, na ostrově Utøya bychom se skrz Poppeho vizi v červenci 2011 vyskytnout skutečně nechtěli.

Autorský tým vzal celou událost jako zemitou, mokrou, špinavou reportáž, výpoveď z centra dění během vraždění síly anonymního zla, kterému tvůrci nedají ani jednu malou šanci personifikovat se do živé bytosti. Takměř sedmdesát dva minut jsme v přítomnosti Kaji, mrazivě přesné Andrei Berntzen, z pohledu třetí osoby. Za celou dobu čtyři, možná pět falešných střihů, jinak maximální ponor mezi stromy, větvemi a pobíhajícími siluetami vyděšených děcek. Formální cvičení, jehož efektivita je vzhledem k minimalistickému narativu maximální. Zvolená dramatická metoda s danou formou mohla být těžko vhodnější, sama často boří hranice hraného filmu a realistického dokumentu. Ruční kamera diváka transformuje do dalšího z účastníků srazu Svazu dělnické mládeže, když se schovává v křoví a opatrně vykoukne s přeostřením do tábora, odkud se ozývá střelba. Tvůrci si mnoha takovými pomůckami zasluhují menší kritický trest, ovšem kdy a proč na to myslet, při tak pohlcujícím zážitku.

Výsledkem je nepříjemné vylodění v Normandii, intimní šok a všudypřítomná panika, která sem tam ustane s několika dialogy – ty uměle oživí jinak občasné mrtvé sekvence schovek (ale opět, jde o co nejpřesnější vyobrazení bez servítek, zkratek a výpomocí), kdy je pro přežití vyděšených dětí potřeba ticho, či dokonce předstírání vlastní smrti. Snímek zároveň nemůže být od Spielbergova legendárního otvíráku vzdálenější: tvůrci si dávají pozor na krev a přehnané násilí, primárně zobrazují zmatení, do detailu vyrobené situace z faktů i fikce se všeobjímajícím nepříjemnem. Dokonce si najdou čas i na temnou poetiku, kdy v momentech skrývání se před vrahem hodí do zvukového mixu letadlo letící někde vysoko nad ostrovem. Mladí lidé jsou na Utøya vrženi do hororové noční můry, nečekaného pekla, přitom svět, který je všude kolem nich (i nad nimi) se nijak nezastavil a často o probíhající katastrofě ještě ani neví. Jednoduše a elegantně využitý vyjadřovací prostředek tímto doplňuje už tak silnou emocionální odezvu.

Cenu mají tvůrci ale především za to, že přísná pravidla, která si sami na startu stanoví, ani jednou ve střídmé, ovšem vzhledem k tématu šílené stopáži, neporuší. Lze to čekat mnohokrát a je velice snadné si představit, jak by se to dalo pokazit ve sto různých variantách. Odvaha jít tou naturalističtější cestou, bez patosu, s občasnými scénáristickými berličkami (děj je pořád smyšlenka založená na pravdě z výpovědí přeživších) a jasná vize s přesnou režií pokračuje až do samotného závěru, šokujícího, který snímek řadí do klubu těch, které si jeden musí zkrátka zčásti odžít, nikomu jej moc nedoporučit a pak už ho raději nikdy znovu nevidět.☞ PINBACKER