Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Deepwater horizon je předražený horký brambor, který byl ve studiu přehazován z jedné hlavy na druhou, až nakonec skončil u Petera Berga – takže chlapáctví a tvrdí hoši. Studio se v megalomanství vyloženě rochnilo a gargantuózní repliku ropné plošiny posadilo na bedra Marka Wahlberga a obsadilo především hollywoodskou smetánku. Jeden by si myslel, že pro Wahlberga nebudou výbuchy po stáži v Transformers nic moc nového, jeden by se ale setsakramensky mýlil. Berg rozpoutává katastrofické inferno, které mohlo a určitě mělo skončit o čtvrt hodinu dříve.

Odejít z kina deset minut před koncemrecenze napsal

Adam Hencze

dne 1/10/2016

Letošní podzim nám přihodil hned dva katastrofické velkofilmy, počkat, počítá se Sullyho americký manévr jako havárie/katastrofa? Těžko říct – zatímco ale Eastwood k látce přistupuje adorací a hledáním klíče v singulární personě pilota, který zachránil životy, Berg po nocích pečlivě studoval Greengrasse. Za to mu náleží pochvala, protože Paulovo mistrovské vidění filmového fotorealismu, ve kterém si emoce přepíná jako ovladačem od televize je, když už nic jiného, studiahodné. Na druhé straně taky nelze opomenout fakt, že na ropné plošině Deepwater Horizon zůstalo jedenáct duší, ve fuseláži 767 na Hudsonu nezemřel nikdo. To na věc (krom nedozírné environmentální katastrofy a finančního bakšiše na její zalepení) samozřejmě hází trochu jiné světlo.

K pateticky přehnanému chvalozpěvu každopádně pořád mohlo dojít, vzpomeňme na Bergovu Battleship, kde se flotila blbosti plavila až do parodických vod. Peter ve svém nejnovějším snímku oproti Eastwoodovi neskáče po lineární lince času a nekřičí divákům do obličejů různé výklady různých subjektivních zabarvení – prostě začne šablonovat dvourozměrné hlavní postavy. Optika je namířena na středobod hrdinství a louisianské každodennosti, Marka Wahlberga, na jeho ranní procesy s loučením v rodinném zázemí před štací na plošině. Dlouhodobé odloučení je na listu vlastností námořnického povolání, které je pro tvrdé svaly a ještě tvrdší nervy – to se Berg snaží zničit postavou Giny Rodriguez, u které začne s jemným naznačováním a utahováním šroubů, což je program pro úvodní třetinu snímku. Auto nestartuje, kravata BP pohlavářů křičí znamením špatné barvy (fialová je nehorší stupeň alarmu na plošině – jak si myslíte, že to tam bude ve finále blikat?) a plechovka sody exploduje po trochu nucené, ale vcelku chytré expozici Wahlbergovy postavy od jeho dcerky skrz školní cvičení “kdo je můj tatík a co dělá”. Cinefilům se ježí chlupy, Bergovi to ale kupodivu funguje. Samotné fungování plošiny, vrtu a všemožných technických čerpání divákovi napovídá kamera “božího oka” schovaná přímo v potrubí, a když ne ta, tak titulky. Půl hodiny pryč, čekáme na výbuch.

Inspirace Greengrassem začíná být patrná už při letu na plošinu, jarní den začnou kazit detaily: nefukční vybavení, kolize s ptáky, špatně odvedená práce předchozí posádkou a nesmyslné požadavky kancelářských krys od BP, které si posádku Horizonu de facto najímají a vzhledem k velkému časovému a finančnímu skluzu jsou oprávněně správně nervózní. Nic tu nevybočuje, postavy plní typicky schematické ražení, od “zlých” košiláků s vévodou divno-ale-zajímavno-přízvukem Malkovichem po “hodné” pracanty – z nich nevyčnívá ani tak “spíš svaly než mozek” Wahlberg, mnohem spíš Kurt Russell, který zvládá roli alfa samce/táty posádky bravurně a připisuje si letošní třetí sošku za nejlepší mustáž snímku. Košiláci se ale brzy metaforicky i fyzicky ušpiní, to když bahenní výplach vystříkne pod obrovským tlakem na povrch a nedobrovolná exkurze skrz devět kruhů pekla může začít.

Tady začne být sto šedesát mega rozpočtu vidět a vidění je to vskutku slastné. Je zvrácené považovat pietní snímek o největší katastrofě posledního desetiletí za jeden z nejzábavnějších a nejpůsobivějších filmů letoška? Bergovi a studiu za produkční vypiplanost a ďábly v detailech velký palec nahoru, plošina vypadá úžasně, a když se rozsvítí oranžově, víme, že Dante přichází na návštěvu Očistce. Realistickou dokumentaci první půle nahrazuje ohnivá bouře, kde hlavní roli hrají stísněné prostory chodeb, horkým vzduchem létající trosky s lidskými těly, které deformují nesmyslně předimenzované exploze. Ty Berg snímá stylem, který k vidění na plátně zatím nebyl a nad kterým i Bayovi spadne brada. Vnitřnosti plošiny připomenou Kapitána Phillipse, jeho jemnocitně stavěné napětí tu sekunduje gravitace, odstředivé a dostředivé síly, zákony termodynamiky a expanze plynů. Katastrofický poločas je pastvou pro oči a uši – ne pro žaludek. Berg umí kinetiku využít do červeného, utáhnout a upustit v ty pravé momenty.

Surreálnost celé nehody dokresluje CGI, základ je ale pevně zakořeněn v reálných proprietách a kulisách, které hrají Bergovi do karet. Když pak v rudém infernu sleduje skupinu přeživších na přečerpávací lodi, modlících se v pokleku k plošině za o život bojující zbytek, chce diváka probudit z hodně špatného snu. To podtrhne i po Bibli volající epizodka s ropou nasáklým ptákem, který zmateně vletí do lodi jen proto, aby se ztěžklými křídly po drásavém momentu uhynul.

Bohužel, ze zručně postaveného snu se brzo probudíme. Cinefilní respekt Bergovi podkopává bonbonový závěr, který de facto sdílí se Sullym. Zpomalená kamerová jízda v tunelu slávy s pohledy přeživších kolegů, otců, synů, manželů a manželek má sice určitou pointu, šla ale s klidem natočit bez zbytečně patetického zabarvení, které skutky přeživších spíš paroduje, než oslavuje (jakkoliv hrdinské jsou nebo nejsou). Na drsný tón celého snímku jde o záplatu divna, kterou šlo nahradit například závěrem z výborného letošního Everestu, kde byl panák po zhlédnutí nutností, nebo retrospektivním šokem Toma Hankse v již zmiňovaném Kapitánu Phillipsovi. Fotografie obličejů zahynuvších kolegů před titulky vnuknou nápad přejmenovat snímek na “jedenáct mrtvých mužů” – tragédie netragédie, tohle je patos a ten se prostě neodpouští.
Závěr zamrzí především v rámci celku, který je totiž až nečekaně povedenou žánrovkou, u které si produkční pohlaváři vyprázdnily kapsy a na kterou najali zručného řemeslníka, který si s katastrofickou látkou pohrál obratně a mnohem vkusněji než třeba Emmerich nebo Bay. Navíc do ní obsadil cast, kterému ty palce prostě nejde nedržet, ať už se dostane do jakýchkoliv nesnází (a že na to opravdu dojde).

Hodnocení zbytku redakce: