Dvojice bergů se filmařsky pojí potřetí – po patosových žánrovkách s (ne)průstřelnými mariňáky a rozpálenými ropaři Lone Survivor + Deepwater Horizon přichází nejnovější příspěvek, opět s doku-popiskem události z reálného světa – po vzoru nekatastrofického Sullyho a již zmiňovaného dramatu z louisianské plošiny se vracíme analogicky jen několik málo let nazpátek. Štáb tak de facto vyhání opožděné uklízeče posledních kusů trosek na cílové pásce maratonu a s potřebou autentické výpovědi točí v kulisách Bostonu bombařský thriller. Dá se výsledek označit anglicismem “too soon”?
RECENZE (AH) — Západu se dostalo hned několika instancí, ve kterých se mohl sjednotit proti společnému teroristickému zlu a vypovědět o tom v hollywoodských filmech. Ty krom výpravné pompy zpravidla neoplývaly vyšší filmařskou hodnotou – nyní se do jejich řad dostává příběh bostonského bombování a následného lovu dvou provinilých Čečenců, ve kterém si Amerika spletla jméno Čečenska s Českem. Patriots Day je dvouhodinovým důkazem o velkoměstském semknutí, biopicem neexistujícího člověka a vícežánrovou "historickou" bitkou, která letos v dubnu oslaví své teprve čtvrté narozeniny. Současný trend výzdvihu hrdinství v lidské obyčejnosti a civilismu neustává a podruhé v malém časovém rozpětí na něm inkasuje stejný tvůrce – Peter Berg, americký klišař a patriot se srdcem na tom správném místě. Rudý kov plošiny Deepwater Horizon (o které jsme psali v “Odejít z kina deset minut před koncem”) ještě nestihl zčernat a už nám vybuchuje ulice metropole o několik stovek mil na sever v Massachusetts.
Berg dělí statečných 133 minut stopáže do dvou žánrových polí, ve kterých ruční kamerou osciluje mezi agresivním dokumentem greengrassovského stylu a stoneovským thrillerem, a to silně americky zabarveným. Oscilace mezi rozličnými filmařskými prostředky a doručovanou přesvědčivostí/kvalitou je, jak divák brzo pochopí, sinusová, i když má Peter schopnost látku vykládat s reflexí a uvědoměním. A to jak ve vztahu k tématu, tak ke svým předchozím výtvorům. Expozice v duchu předzvěsti katastrofické události je klidně plynoucí mozaikou různorodých postav: tou hlavní z nich je Tommy Saunders/Marky Mark/Mark Wahlberg. Oproti reálným charakterům J. K. Simmonse, Kevina Bacona a ostatních jde o jedinou fiktivní postavu, která je zcela nesmyslně (ale z dramaturgického hlediska jakžtakž logicky) přítomna všem velkým událostem děje – od výbuchu a následně šíleného a chaotického manhuntu po dopadení zločineckých pachatelů. Mozaikový start je předtuchou události, jejíž průběh a dopad divák víceméně tuší. Ví, co se stane, netuší ale jak ani kdy.
Tommy je školním srazem všemožných klišé – jako řadový pochůzkář se zná jménem s každým bostonským policistou, následuje exploatační pravidlo fyzického/psychického defektu (má chromou nohu a dost prořízlou pusu), na hrdinském tažení odhalí schovaného útočníka v lodičce a u každé z informativních schůzek na téma “co dál” spolehlivě kombinuje dva typy nedušených hlášek – “tak už jim jdem konečně nakopat prdel!” či “musíme ty č**áky najít!”. Od protagonisty, který projeví skutečné, bytostní hrdinství v maličkostech a ve vztahu k řadovým občanům, je to přinejmenším škoda. Berg a Wahlberg jsou sehraná dvojka, což ale Patriots Day paradoxně dost ubližuje – Mark už těch prototypů akčních hrdinů s chtíčem nakopat milion zadků, přesvědčit hodné i zlé Transformery a předat spravedlnosti další desítku zlounů hrál prostě už mnohokrát. Jeho dost patetická funkce na to zde doplácí a jeho výkon tak často hraniční se sebeparodií, na druhou stranu se mu neodpáře jistá dávka autenticity, kterou umí především v konkrétní situaci kouřových clon u maratonu zalevno prodat. Ihned po ní ale zase přepíná do módu “poldy na lovu” a stereotyp dostává vesele zelenou.
Berg se po explozích zabývá kočkomyším honem, který je plný byrokracie a chyb s ní spojených. Předávkování informacemi ve formálním obalu připomíná koktejl již zmiňovaného Greengrasse, jeho United 93 a Ládinovo stíhání v Zero Dark Thirty – film se snaží o dokumentární optiku, v neustálé transformaci realismu do klišé chvalozpívá heroické akce hlavních postav (hlavně Wahlberga). Hollywoodské hlášky létají na úkor všeho ostatního – příklad – ihned po útoku přijde na místo činu FBI agent Richard DesLauriers (Kevin Bacon), který na otázky typu “máme říct novinám, že jde o teroristický útok?” odvětí “ještě počkejte, musím se přesvědčit...”, odejde pět kroků k troskám, skloní se k pozůstatkům papiňáku a tajemným hlasem vyřkne.. “... je to terorismus...”. Chybí už jen nasazení slunečních brýlí a všem známý “yeaaaaa” refrén.
Plán přenesení do akčního thrilleru přinese i obratně sestříhanou a provedenou sekvenci přestřelky ve Watertownu, která je po vzoru zbytku snímku přehnaná, ale tak nějak snáze se jí to odpouští. Barikádní střílečka mezi bostonskou policií a bratry Tsarnaeovými je plná chaosu a hraného i skutečného hrdinství, kde se opouští Wahlberg jako prostředek plynutí děje a popisuje se jen jako další kolečko bostonského manhunt stroje, který se bezohledně žene kupředu. Od řemeslné kinetiky se tíhne k informačnímu přehršli z United 93, končí ale na hony daleko, neutilitizuje dějovou funkčnost a často se zdržuje zbytečnostmi typu "vejití do auta střihlého z deseti různých úhlů". Napětí nenese ani soundtrack od Rosse/Reznora, kde synťákové humy mezi jednotlivými sekvencemi Tommyho pátrání přicházejí a odcházejí v rámci tradice slasher/thriller žánru – tady ale jednoduše do černého nepadají.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Berg/Wahlberg triptych dovršen – Patriots Day víc než autentická výpověd působí jako poklona Bostonu a jeho obyvatelům, co se na pár dnů semkli a ukázali nebývalou schopnost sounáležitosti a sjednocení proti zlu a teroru. Semknutí je ale bohužel něco, co film velmi často postrádá.
Hrají Mark Wahlberg (Tommy Saunders), John Goodman (Ed Davis), J.K. Simmons (Jeffrey Pugliese), Michelle Monaghan (Carol Saunders), Melissa Benoist (Katherine Russell), a další
napsal Adam H.
