Dvojice bergů se filmařsky pojí potřetí – po patosových žánrovkách s (ne)průstřelnými mariňáky a rozpálenými ropaři Lone Survivor + Deepwater Horizon přichází nejnovější příspěvek, opět s doku-popiskem události z reálného světa – po vzoru nekatastrofického Sullyho a již zmiňovaného dramatu z louisianské plošiny se vracíme analogicky jen několik málo let nazpátek. Štáb tak de facto vyhání opožděné uklízeče posledních kusů trosek na cílové pásce maratonu a s potřebou autentické výpovědi točí v kulisách Bostonu bombařský thriller. Dá se výsledek označit anglicismem “too soon”?

Boston Dark Thirtyrecenze filmu napsal

Adam Hencze

dne 10/2/2017


Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze filmu
Západu se dostalo hned několika instancí, ve kterých se mohl sjednotit proti společnému teroristickému zlu a vypovědět o tom v hollywoodských filmech. Ty krom výpravné pompy zpravidla neoplývaly vyšší filmařskou hodnotou – nyní se do jejich řad dostává příběh bostonského bombování a následného lovu dvou provinilých Čečenců, ve kterém si Amerika spletla jméno Čečenska s Českem. Patriots Day je dvouhodinovým důkazem o velkoměstském semknutí, biopicem neexistujícího člověka a vícežánrovou "historickou" bitkou, která letos v dubnu oslaví své teprve čtvrté narozeniny. Současný trend výzdvihu hrdinství v lidské obyčejnosti a civilismu neustává a podruhé v malém časovém rozpětí na něm inkasuje stejný tvůrce – Peter Berg, americký klišař a patriot se srdcem na tom správném místě. Rudý kov plošiny Deepwater Horizon (o které jsme psali v “Odejít z kina deset minut před koncem”) ještě nestihl zčernat a už nám vybuchuje ulice metropole o několik stovek mil na sever v Massachusetts.

Berg dělí statečných 133 minut stopáže do dvou žánrových polí, ve kterých ruční kamerou osciluje mezi agresivním dokumentem greengrassovského stylu a stoneovským thrillerem, a to silně americky zabarveným. Oscilace mezi rozličnými filmařskými prostředky a doručovanou přesvědčivostí/kvalitou je, jak divák brzo pochopí, sinusová, i když má Peter schopnost látku vykládat s reflexí a uvědoměním. A to jak ve vztahu k tématu, tak ke svým předchozím výtvorům. Expozice v duchu předzvěsti katastrofické události je klidně plynoucí mozaikou různorodých postav: tou hlavní z nich je Tommy Saunders/Marky Mark/Mark Wahlberg. Oproti reálným charakterům J. K. Simmonse, Kevina Bacona a ostatních jde o jedinou fiktivní postavu, která je zcela nesmyslně (ale z dramaturgického hlediska jakžtakž logicky) přítomna všem velkým událostem děje – od výbuchu a následně šíleného a chaotického manhuntu po dopadení zločineckých pachatelů. Mozaikový start je předtuchou události, jejíž průběh a dopad divák víceméně tuší. Ví, co se stane, netuší ale jak ani kdy.

Tommy je školním srazem všemožných klišé – jako řadový pochůzkář se zná jménem s každým bostonským policistou, následuje exploatační pravidlo fyzického/psychického defektu (má chromou nohu a dost prořízlou pusu), na hrdinském tažení odhalí schovaného útočníka v lodičce a u každé z informativních schůzek na téma “co dál” spolehlivě kombinuje dva typy nedušených hlášek – “tak už jim jdem konečně nakopat prdel!” či “musíme ty č**áky najít!”. Od protagonisty, který projeví skutečné, bytostní hrdinství v maličkostech a ve vztahu k řadovým občanům, je to přinejmenším škoda. Berg a Wahlberg jsou sehraná dvojka, což ale Patriots Day paradoxně dost ubližuje – Mark už těch prototypů akčních hrdinů s chtíčem nakopat milion zadků, přesvědčit hodné i zlé Transformery a předat spravedlnosti další desítku zlounů hrál prostě už mnohokrát. Jeho dost patetická funkce na to zde doplácí a jeho výkon tak často hraniční se sebeparodií, na druhou stranu se mu neodpáře jistá dávka autenticity, kterou umí především v konkrétní situaci kouřových clon u maratonu zalevno prodat. Ihned po ní ale zase přepíná do módu “poldy na lovu” a stereotyp dostává vesele zelenou.

Berg se po explozích zabývá kočkomyším honem, který je plný byrokracie a chyb s ní spojených. Předávkování informacemi ve formálním obalu připomíná koktejl již zmiňovaného Greengrasse, jeho United 93 a Ládinovo stíhání v Zero Dark Thirty – film se snaží o dokumentární optiku, v neustálé transformaci realismu do klišé chvalozpívá heroické akce hlavních postav (hlavně Wahlberga). Hollywoodské hlášky létají na úkor všeho ostatního – příklad – ihned po útoku přijde na místo činu FBI agent Richard DesLauriers (Kevin Bacon), který na otázky typu “máme říct novinám, že jde o teroristický útok?” odvětí “ještě počkejte, musím se přesvědčit...”, odejde pět kroků k troskám, skloní se k pozůstatkům papiňáku a tajemným hlasem vyřkne.. “... je to terorismus...”. Chybí už jen nasazení slunečních brýlí a všem známý “yeaaaaa” refrén.

Plán přenesení do akčního thrilleru přinese i obratně sestříhanou a provedenou sekvenci přestřelky ve Watertownu, která je po vzoru zbytku snímku přehnaná, ale tak nějak snáze se jí to odpouští. Barikádní střílečka mezi bostonskou policií a bratry Tsarnaeovými je plná chaosu a hraného i skutečného hrdinství, kde se opouští Wahlberg jako prostředek plynutí děje a popisuje se jen jako další kolečko bostonského manhunt stroje, který se bezohledně žene kupředu. Od řemeslné kinetiky se tíhne k informačnímu přehršli z United 93, končí ale na hony daleko, neutilitizuje dějovou funkčnost a často se zdržuje zbytečnostmi typu "vejití do auta střihlého z deseti různých úhlů". Napětí nenese ani soundtrack od Rosse/Reznora, kde synťákové humy mezi jednotlivými sekvencemi Tommyho pátrání přicházejí a odcházejí v rámci tradice slasher/thriller žánru – tady ale jednoduše do černého nepadají.
Berg/Wahlberg triptych dovršen – Patriots Day víc než autentická výpověd působí jako poklona Bostonu a jeho obyvatelům, co se na pár dnů semkli a ukázali nebývalou schopnost sounáležitosti a sjednocení proti zlu a teroru. Semknutí je ale bohužel něco, co film velmi často postrádá.
5