Příběh, který dostanete z hlavyrecenze

The Lego Movie 2: The Second Part

napsali

Jakub Brych, Adam Hencze a Linda Keršnerová

dne 20/2/2019

Milá ztřeštěnost je pryč. Co dělalo první LEGO prvním LEGEM, je pryč. Odešla nezřízená bžunda a nastoupila bžunda jiná, co do osobitosti spíše chudá a obecně velmi zaměnitelná. Co přetrvalo z prvního dílu, se recykluje, co přišlo nově, působí náturou jako řadová fádní komedie s Jasonem Sudeikisem, kde se charaktery rychlopalně sebeironizují a rádoby uvědoměle shazují a glosují. Vzorec „chovám se jednoduše idiotsky, a ještě na to poukazuju“ se ve velmi omezené míře vyskytoval i v jedničce, tentokrát ale hraje naprostý prim. Jako by s Mayou Rudolph do páru k Willu Ferrellovi připlul zhoubný SNL mrak a Lord/Miller duo mu pisatelsky podlehlo.

Kvalita hlášek a skečů je nevyrovnaná (dnem je otravný banán), popkulturní odkazy mnohem zbytečnější než třeba v Batmanovi a obecně reflexe všeho vnějšího funguje dost samoúčelně. První díl víc varioval určité archetypy zápletek, tady se spíš jen tak pomrkává. Na druhou stranu poměrně slušně funguje sepětí s reálným světem, kdy poselství filmu je víceméně sympatické a v podstatě i překvapivé. O technické stránce bych normálně nemluvil, ale asi ji tu vyzdvihnu, abych ještě trochu vyvážil hejt, protože je pořád boží, o to ale větší škoda scenáristické plytkosti.

Pokračování snad už kultovního animáku z dílny tvůrčího dua Lord/Miller přichází: po hned několika spin-offech, co si braly na mušku různé filmové značky, je tu opět mixáž všeho myslitelného. Od Gandalfů po Harley Quinn – míchanice hned několika druhů intertextuality, která tentokráte ale funguje spíš jako předvoj čtvrtého Příběhu hraček, chystaného na tuzemské filmové léto. Navíc opepřený o muzikální čísla, která jsou paradoxně o úroveň výš než ohraný recept, co se recykluje z prvního dílu – ten je navíc okleštěn na nekonečnou misi dělat si srandu z malosti a jisté blbosti figurek, které nyní postrádají nějaký vyšší princip.

Lordi a Milleři to měli samozřejmě těžké – jejich pět let staré LEGO přineslo svěžest, dynamiku, šílenství, humor a závěrečný nečekaný přesah, jehož silná tečka se přebíjí, nebo alespoň dohání těžce. V oficiální dvojce zkouší tvůrci bruslit právě do většího ponoru fungování oněch dvou světů, tedy hraček a lidí. V téhle hravé polemice je potenciál, který je ovšem pro změnu zabíjen vyloženě slabými gagy, opotřebovanými charaktery a celkově větším zaměřením na tu nejmladší generaci. Ta se bude v kinosálech smíchy trhat, zato ta starší v závěru prožije (vyloženě nefér) ťafku do podpásu, když autoři finálně vyloží své karty s odkazem na dětství, ve kterém se dny tráví bezstarostnou hrou a kde se mají všeci sourozenci vlastně rádi. Jo, trochu se z toho mlží před očima i teď, když o tom jeden píše.

Velké plus pro animační kakaduo, které ale jinak působí, jako by si všecky extra nápady už vystřílelo někde jinde. Druhé LEGO je pořád fajn animák, ve spoustě aspektech nadprůměrný. Naše společné zklamání tak pramení hlavně asi z faktu, že předchozí mixáž prvopříběhu Emmeta, lorda Byznyse a všeho, co je boží, byla prostě až moc dobrá.

Na nové LEGO se dá dívat a né že né, ale nad jedničku (ani filmového batmaního bratrance) nejen neční, ale jednoduše se jim nevyrovnává. Jak doplnit všeobecnou shodu na průměrnosti, která z nějakého důvodu (asi sentimentalita nebo nostalgie) u druhého LEGA mrzí?

Animace je vskutku zdařilá, hudební složka neočekávaně vyčnívající, český dabing nepotěší, ale dá se snést. Ani vtipy ani mystérium propojení lidského a stavebnicového světa, ze kterých se úspěch prvního dílu vyloupl, tady ale po schematické stránce nedoznaly skoro žádné aktualizace ani vývoje, divák je naopak nucen svůj mentální věk při sledování spíš snižovat a Simpsonovic efekt (vrstevnaté bavení rodiče i dítěte) nenastává.