Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Tom Ford je docela úkaz. Po sedmi letech od jeho Single Mana je tady další silně autorská záležitost, tentokrát mnohem znepokojivější a o poznání drsnější. Hit letošního festivalu v Benátkách s úspěchy i na festivalech ostatních jde koncem listopadu do českých kin a my se na něj vypravili v počtu: tři. Čtěte naši makrorecenzi z výpravy na Fordovo nepříjemno.

Smývání skutečností a fikcí ve filmech ve filmurecenze napsali

Adam Hencze, Jakub Brych a Lukáš Červený

dne 14/11/2016


recenze filmu Nocturnal Animals ~ Hencze
Ford svými dvěma snímky osciluje na celé šíři spektra – jeho Single Man byl oduševnělou smuteční elegií s božím Firthem a Julianne Moore, jejíž dopad rezonoval přes sedm let – dobu, než se tvůrce rozhoupal do díla, které nemůže být náladově a atmosférou odlišnější. Dvě paralelní linky s výraznou Amy Adams a jako vždy excelujícím Jakem Gyllenhaalem svázané příběhem knihy, kterou Ford částečně adaptuje a částečně situuje do hlavní role antagonisty – cituje v ní z Lynche a Hitchcocka. S Coeny má společný jen ten západní Texas, kde zoufalé postavičky pobíhají z jednoho keře do druhého a schovávají se před zlouny (těm vévodí extrémně nepříjemný Taylor-Johnson). Natočil Ford film o sledování filmů? První půle to rozhodně potvrzuje.
© 2016 CinemArt CZ

Předlohová povídka elaboruje nad intimitou mezi čtenářem a autorem, Ford tento fakt taví formou a především zamotanými vztahy paralyzovaných charakterů, které v jeho filmech žijí. Staví je do bezvýchodných situací, ve kterých spíš než aktéři s možností zasáhnout sledují filmy vlastních či cizích životů. Nocturnal Animals jsou o to krutější – motivem jednoho z jejich filmů je únos, znásilnění, vražda, to celé navíc v ústřední sekvenci na silnici z Lost Highway, která svou vlezlou nepříjemností a postaveným napětím řeže divácké nervy. Což by bylo fajn, kdyby je už neměl přetěžované orientací v různých filmových prostorech a překladem vypravěčských metafor, znaků a odkazů.
Extrémně těžké drama o vnitřních bubácích a nevyřízených účtech minulostních vztahů. Fordovy dva filmy v jednom jsou filmovější než drtivá většina současné produkce – podtrženo výbornou technickou stránkou, perfektním střihem, hudbou (Vertigo melancholie každym coulem) a kamerou (na světě není nic zářivějšího než oči Amy Adams). Do detailu dohrané a zrežírované postavy v pavučinách, které není snadné a příjemné sledovat.

recenze filmu Nocturnal Animals ~ Brych
Fordovo nevlídné panoptikum pokřivených postav se potýká primárně s bezmocí vůči okolí a předurčení a tak podobně. Nikdo doopravdy nevyhrává, ale nikdo se vlastně ani moc nesnaží, místo toho všichni podléhají, respektive už podlehli vlastní slabosti či povrchnosti a nyní se již pouze plácají v jejich následcích. Ford je přitom ale sleduje z povzdálí a nikdy si postavy nepouští k tělu (nebo sebe k jejich tělům...). Nikoho zvlášť nedefinuje, nedává prostor nepřímé charakteristice, všichni jsou předem rozeslání do příslušných škatulek, na nichž potom staví
nečetné interakce (rozhovory).
© 2016 CinemArt CZ

Výsledek nicméně působí jako jasný záměr, jako snaha natočit silně odcizený příběh a nedarovat diváku sebemenší možnost zajet postavám pod kůži. Dohromady funguje tahle mozaika soudržně, jelikož všechny tři části vysílají stejný signál. Deprimující téma bezmoci vůči zvrácenosti lidského charakteru rezonuje celým dějem a je hlavní a také jedinou maltou filmu, který ač příběhově je propleten, pracuje s postavami v podstatě izolovaně a na vztahové rovině poskytuje naprosté minimum.
Ať už záměrně či ne, Fordův film neumožňuje hlubší citovou investici a jako opojná atmosferická hra funguje víceméně po dobu vlastní stopáže bez trvalejšího následného dojmu. Není to zásadní problém, audiovizuální stránka Nočních zvířat samotná stojí za návštěvu kina, tak jako výstava deformovaných voskových figurín, co šokují vzhledem, ale poskytuje minimální sdělení.

recenze filmu Nocturnal Animals ~ Červený
Kníráč Shannon potahuje z cíga, Gyllenhaal se třese strachy: Texas jak má bejt. Tím, že svět zvěrstev a temnoty Tom Ford umístil do fikčního světa románu se vlastně vyhýbá odpovědnosti: přitom nebylo proč se bát, „vedlejší linka“ funguje více než skvěle. Svižný střih a chladný look naopak v nudném životě Los Angeleské umělkyně Amy Adams působí za hranicí stylizace. Nocturnal Animals přesto zvládají mezi dvěma světy přepínat (a možná až příliš okázale je kompozičně pojit), co nezvládají, je vystoupit z kruhu základní myšlenky a posunout ji někam dál. Což ani nemusel být Fordův záměr.

Vztah Edwarda a potažmo fikčního Tonyho (Gyllenhaal) se Susan (Adams) až nepříjemně odráží chyby a zklamání, která život umí schystat. V záplavě luxusu se Edwardova kniha – popisující defakto přepálenou noční můru – stává mnohem opravdovějším příběhem, než Susanina hra na ambice. Ve fikci plné napětí a násilí nachází Susan pojítko s někým, koho vlastní vinou ztratila a kdo se s jejím rozhodnutím těžce vyrovnával právě pomocí psaní.
Logicky tak ani divák nemůže vystoupit z bažiny výčitek a je odsouzen trápit se spolu s postavami. Proto jsou Nocturnal Animals prasárnou, která i přes všechny nedostatky ošklivě doznívá a dozrává.

Celkové hodnocení

Průměr
7