Správní chlapi hodnotí Správné chlapyrecenze

The Nice Guys

napsali

Jakub Brych, Lukáš Červený a Adam Hencze

dne 29/5/2016

“Nový” film Shanea Blacka paradoxně nepřináší nic nového. A není to jedno, když Russell Crowe v obří havajské košili rozdává rány (a hlášky) na potkání a do toho mu sekunduje parťák Gosling? Bylo by, nebýt všech nápadů s prošlou minimální trvanlivostí. Od Posledního skauta se totiž vlastně nic nezměnilo a atmosféra osmdesátek v L. A. je jen kostra, na kterou se věší stará dobrá schémata. Ti špatní dostanou po hubě, zápletka je rozpletená, i když vlastně posraným navrch – což našim dvěma drsňákům nijak zvlášť nevadí. Správní chlapi tak zůstávají poctivou zábavou bez přidané hodnoty.

Nejvtipnější scény přitom závisí na chemii ústředního dua (nebo spíš tria, Angourie Rice totiž pánům šlape na paty). Ve vývoji příběhu se sice najde několik míst (“Holy shit!”, výtah), kdy Black ukazuje, že žánr umí podkopávat s lehkostí sobě vlastní, díky čemuž se film nepřeklene do patosu. Jinak se ale struktura řítí od A do B za doprovodu obvyklých šlágrů, ždímá duo blbeček/drsňák a když někam směřuje myšlenkou, nedokončí ji (Crowe a “nezabiješ”).

Já se upřímně nejvíc bál absence trvanlivosti, ale tři dny od projekce mám chuť dát tenhle Boogie-Nights-Starsky-Hutch porno biják minimálně ještě jednou. Black sympaticky podrejvá sám sebe a trefně odbíhá od typických žánrových konceptů, ale neklesá k parodii nebo satiře – prostě jen konfrontuje jednoho nešiku a jednoho hláškaře s dynamikou akčních momentů. V jádře servíruje "blbě" jednoduchou jednohubku, která při hlubším zamyšlení působí víc a víc děravě – tyhle chyby ale na plátně plátuje totálně zabijačkový casting, který míchá několik druhů chemií, díky kterým se Black ani nemusí nějak extrémně snažit.

Svůdně živé charaktery jsou osvěžovačem už několikrát omletého lešení, které by samo o sobě nedrhlo opravdu jen těm skalním fandům Skauta a Kiss kiss. Nene, Black tady vykládá karty s umem kouzelníka šarlatána, střídá absurdno s dada, shazuje invenční akci a skládá pornopoctu sedmdesátkám stejně jako třeba PTA v Boogie Nights. Gosling se jako detektiv nihilista do sexuálně přepumpovaných sedmdesátek snad narodil a Crowe má přes svou mlátičkovskou povahu i nečekaně sympatickou hloubku. O Angourie Rice uslyšíme ještě mnohokrát, oběma starším páprdům často krade komplet celý prostor a vytahuje jedno eso za druhým.

To je Shane Black, napsala. Padesátkrát a stále po shaneoblackovsku. Třináct Shaneů Blacků. Na Hromnice o Shanea Blacka více. Zítra ráno vstanu a opařím se Shanem Blackem. A dá se jet dál. Pointa je, že se nám tu navzdory plynoucímu času nic nemění. Shane Black si s sebou už roky nese svoje vlastní dědictví i odkaz v balení, které sem tam změní, jádro však zůstává stejné. Poloabsurdní buddy-óda na loserovství zaštítěná kriminální zápletkou. Fungovalo to perfektně v Posledním skautovi, skvěle v Kiss Kiss Bang Bang a tady to funguje taky. Jako by to někomu nestačilo ke spokojenosti.

Jenže nemusí. Navzdory tomu, že Black je ve své stěžejní disciplíně stále doma a vyhýbá se přílišné recyklaci, nepřidává absolutně žádný nový prvek. Jeho film tvoří řetězec průserů, sviňáctví a střelby, a nijak se nesnaží zakrýt, že kriminální zápletka existuje jen proto, aby Gosling mohl zmrtvit, na co sáhne, a Crowe rezignovaně hláškovat. Nulový posun premisy je objektivní kámen úrazu filmu – Správné chlapy lze až příliš snadno sestřelit za neinovativnost a repetitivnost. Jenže to není ten největší problém. I formální stereotyp by si Black v klidu obhájil proti kritické palbě, je to ale nenápadná vyčpělost scénáře, co mu to nakonec nedovolí. Na tomto místě musím uvést svůj subjektivní postoj, který je krajně nekriticky pozitivní a Blackův rukopis mě baví vrchovatě i v téhle letité a mírně znavené verzi. Pravda je nicméně taková, že nejostřejší munice byla vystřílena už pár let nazpět a Správní chlapi sem tam zabřednou do prvoplánového šaškování.