Jedna z nejnabušenějších projekcí letošních Varů a po ní i nejpeprnější dojmy z kuloárů – Östlund se už tradičně stará o všudypřítomný buzz, co jeho snímky na festivalech provází. Letos je to bez větší kontroverze, zato se salvami tělesných tekutin a smíchu. Jak tuhle udičku strávila část naší redakce?
RECENZE (AH) — Östlund artově vyměk' a pro dobro světa je to dobře – a taky pro příležitostného kinosálového návštěvníka, který může po vyhraněném a náročněji žvýkatelném Čtverci (2015) ulevit mozkovně i bránici. Pečlivá kompozice Smutku s vypointovaným krátkým filmem konstruovaným jako prolog snímku přichází se sekvencí, o které se bude na festivalech a sálových foyer mluvit nejvíc – a ta stojí jako vrchol pomyslného trojúhelníku uprostřed filmu, který tak dělí do dramaturgického triptychu. Tři epizodické části mají svoje tempo i rozdílnou atmosféru, tematicky je spojuje čekaná a doručená satirka: Östlund v ní střídá esejistickou filipiku nad uměním za vděčný kolorit současnosti s rozvírajícími se nůžkami sociálních propastí, politických ideologií propojených často s vlastní myšlenkovou prázdnotou. Nebudí tu kontroverze, kalkuluje s tím, že nestojí na žádné z postavených barikád a směje se nad různými druhy malosti, ale nevysmívá se (dobře, občas se vysměje přímo masakrálně).
Plattform Produktion
Tenhle celek balí do vcelku sexy dostupného balíčku, co bez problému pobaví joudu z Horní Dolní, ale i náročného hardcore cinefila. A i když lze Östlundovy triky celkem svižně prokouknout, zábava je to takřka královská, obecné myšlenky a známé pravdy podtrhující, nikoliv tvořící. Alespoň to platí pro první dvě části, po kterých následuje dojezd – předlouhý dovětek à la mashup epizody z LOST (2004) a Kdo přežije (2000), co je ve stopáži už mírně bolestivý. Rytmika se zadrhává a dojde i na zkratkovité karikatury (ruský oligarcha sundávající prsten mrtvoly). Na druhou stranu tak zůstane divákovi čas na rekapitulaci všech těch momentek z lodních blitkobušků a na strasti bez slastí současného světového nastavení, které si v Östlundově estetice své místo v divácké paměti vydobydou s jistotou.☞ PINBACKER
RECENZE (JB) — S odstupem vlastně Trojúhelník nijak zvlášť v mysli nepřetrvává, vyvane poměrně rychle, je to ale jeden z těch případů, kdy to nevadí, kdy dílo vychrlí všechen svůj obsah s obří intenzitou, která v danou chvíli diváctvem s vervou zalomcuje, a pak si v klidu odšumí s vědomím, že splnilo účel. Nebo tak aspoň lze Östlundovu filmovou taškařici brát jako hořkou hovadinu, jejíž autor se z pozice morální uvědomělosti pološíleně směje na vlastní pomyslné potápějící se lodi a vyžívá se v nevázanosti minut před katastrofou.
Plattform Produktion
Jeho film je jedním z těch, které vlastním úspěchem jen potvrdí předkládanou tezi, protože jakmile v sálech rozsvítí a publikum se vyhrne ven, s ochabnutím namožených bránic závratně upadne i možná rozdmýchaná sociální uvědomělost, kterou by snad dílo mohlo chtě či nechtě vyvolat. Soudě podle míry absurdity a tušené kapacity pro reflexi příjemců umění i jeho tvůrce, tedy sebe, ale Östlund snad zájem o osvětu se svým filmem nemá, aspoň ne primárně, což je vlastně základní podmínka pro to, aby se pro zbytečné ambice sám nezesměšnil.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Po odmyšlení si všeho, co by mohlo narušit obraz tak akorát uvědomělé frašky, boduje Trojúhelník smutku coby vyvedená cynická bžunda, jíž se v klasickém paradoxu budou nejvíc řehtat ti, kteří jsou předmětem jejího posměchu. Paradoxně nejlepší je nad Östlundovým filmem vlastně moc nepřemýšlet a užít si boží filmařinu, herectví a kupu funkční scenáristické zhůvěřilosti.
napsal Adam H.
napsal Jakub B.
