Něco z hlavní soutěže, pár kousků z Encounters, sem tam Fórum. Berlinale letos opět nabídlo kvantitativní i kvalitativní nálož a my se snažíme vystihnout to nejzajímavější, co by se mohlo mihnout pod hlavičkou Aerofilms nebo Be2Can v našich luzích a hájích. Jednoznačně nejlepším dramatem festivalu byl snímek Kelly Reichardt, o které jsme psali v únoru, zde je zbytek.

Kráva dominuje Berlinalerecenze napsal

Adam Hencze

dne 4/6/2020


recenze filmu Todos os mortos ~ Hencze
Ženy a rody – rodinnou fresku z přelomu minulého a předminulého století plácá autorská dvojice Caetano Gotardo a Marco Dutra, jejímž hlavním rysem je právě ona freskovitost; tedy fragmentovanost, která klouže po povrchu témat, do kterých nikdy hloub nezabrousí. Atmosféra Brazílie pár let po zrušení otroctví je s celkovou produkční hodnotou hutná a vtahující, poetický prolog s umírající rodinnou služkou kreslí obrazy jak od Marquéze s příslibem magického realismu – ten občas přeci jen ve stopáži vykukuje, ať už jde o živé mrtvé nebo o rituály víry, při kterých mezi sebou soupeří křesťanství a polyteismus. Barva kůže je filmařsky věčně bádané téma a tady se na něj mohlo jít směrem, který je svěží a neotřelý, tahle dobovka je ale spíš než něco promarněnou příležitostí.
© Hélène Louvart / Dezenove Som e Imagens

Snímek se totiž dějově rozpadá, není epizodický, spíš nejasný, herecké výkony jsou nevyrovnané, a i když je tahle dobovka v soutěži sympatickým zástupcem, není po ní jasné, co vlastně autorská dvojice říká. Funguje snad jako portrét doby, zamyšlení nad barvou kůže a barvou nenarozených dětí, historky rodu jsou ale zašlé, šedé, jeden si až zasteskne nad barevností rodu Buendíů a humorným nadhledem, co nad nimi García měl.

recenze filmu Shirley ~ Hencze
Herecké vyučování z pera Michaela Stuhlbarga a Elisabeth Moss, kteří tu s přehledem strkají zbytek ansámblu do kapsy a dělají si z téhle vztahové toxicity one-man a one-woman show. Z hlavy Shirley Jackson se tvoří slova, žánrové knihy a jejich filmové adaptace, které v poslední době sype třeba americký Netflix, Shirley se snaží zachytit tvůrčího ducha v krizi, excentrickou postavu v mlze, která pod jednou střechou s mladým manželským párem (a ještě k tomu navíc vlastním promiskuitním manžílkem) řeší nečekanou záhadu, vytaženou jak z pera vlastního. Spousta vrstev a významů, staromilsky barvený 35mm materiál, neustálé výbuchy a asociace.
© Sundance Institute pro

Do artovky by se tu muselo jít ještě hodně daleko, Shirley je snímkem pro typické festivalové publikum, tak akorát trpělivé, neotupěné celodenním sezením v sálech – usnout se tu totiž nesmí, vyprávění sice funguje lineárně, střih ale občas nečekaně zdivočí a jednomu by mohl ujít nějaké (třeba i klíčové) rovnítko. Ve finále se do tohohle předělu mezi charakterovou studií a krimi-dramatem dá ponořit stejně dobře, jako se noří nos Shirley do snídaňové lázně koňaku. Režírující Josephine Decker se tu povedlo vyrobit specifickou dobovou atmosféru, které pomáhá produkční vkus s lokací, kostýmy, zkrátka celým vizuálem, kterému se daří tohle drama celkem s přehledem prodat.

recenze filmu Undine ~ Hencze
Petzoldův Transit (2018) byl na předloňském Berlinale přijímán všelijak, Christian si nyní opět vypůjčil Paulu Beer a Franze Rogowski (který byl toho roku snad ve všem), udělal z nich snovou dvojici a své Undine zaopatřil notnou dávku hravosti, pohádkovosti a osudna. Tím se snaží maskovat absenci logiky a filmových pravidel, magické momenty zpočátku fungují, slibný trailer ale nechává diváka nedomlsaným, často drhne základní přesvědčivost a Petzold vzbuzuje dojem studenta, kterému se příliš nepovedlo školní cvičení – což je samo o sobě zvláštní, protože Transit si atmosféru vytvořit uměl a dokázal se divákům prodat.
© Piffl Medien

Petzold se tu motá ve vzdávání holdu Berlínu jako takovému, jeho nenápadné podlézání (které má samozřejmě souviset s tématem a tvořit juxtapozici mezi Franzovým potápěním a symbolikou kanalizační vody) je ale zastíněno asi pěti různými konci. Za oponou se tu skrývá kýč, což je bohužel výsledkem riskantního kuchtění žánrů. Ty z Undine mixují slušný guláš, který je radno po několika váhavých soustech vrátit zpět do kuchyně a nechat si uvařit nový, jiný. Majda vypadala pěkně, však je to stavěné na efekt.

recenze filmu Favolacce ~ Hencze
Film s nejlepším českým překladem – Zlovolné historky z předměstí – a na svou stopáž nejpomaleji odsýpajícím tempem. Bratři D'Innocenzo si z Berlína nesou cenu za scénář a Stříbrného medvěda, což je trochu s podivem – jejich verze Smrti panen (1999) je silně sociálně-kritická a podobně jako Coppola si bere na paškál vztahy neurotických rodičů a jejich dětí, kde se mocenské struktury a aliance postupně přeskupí do protisměru – do dětské pomsty. A všeobecnému nepochopení. Absenci komunikace. A ani k tomu není potřeba zajíčková verze Joshe Hartnetta.
© 70th Berlinale

Římské suburbs jsou tady slušivá kulisa, v sousedství se soutěží o nejúhledněji posekaný trávník a o potomka s nejvíce jedničkami na školním vysvědčení. Poselství další cihly ve zdi je tu ve finální třetině podáno s notnou dávkou režijní odvahy a diváckého šoku, který záleží na aktuální ladění v sále. Bratrské duo se totiž nebojí absurdně tragikomických situací, orwellovských výtažků a nahé kritiky systému. Instituce rodiny je fašistickou freskou lidské malosti, karikatur rodičů a bazénků plných vší. Velice nepříjemná, odtažitá sonda.

recenze filmu The Assistant ~ Hencze
Tak low-key a tak aktuální, až je z The Assistant skoro hraný dokument. "A day in life" korporátní produkční, bez jejíž neviditelné práce by kancl kolaboval, je nejen asistentkou všech, ale i asistentkou v nenápadně probíhajícím zločinu. V éře #metoo a všech Harvey Weinsteinů je tahle zpověď psychického nátlaku působivější než samotný faktický dokument o tomhle filmovém monstru (Untouchable (2019), byl k vidění v zaplněném sále v loňské Jihlavě). Hlavní zlo je ve snímku od Kitty Green navždy skryto za zavřenými dveřmi kanceláře, místnosti, co personifikuje ryze mužský svět, pánští kolegové jsou často hurónsky krutí a nad zobrazenou modernou se nejednomu úzkostí zvedne žaludek.
© Ty Johnson / Bleecker Street

Tenhle slow-burn má klíčové želízko v ohni – Julii Garner, která hraje tělem: kousáním do rtu, polknutými poznámkami a svěšenými rameny nad okolním světem – ten jí dominuje a kouše ji jako vyplivnutou žvýkačku. Neverbální postoje, pozice šikanované šedé myšky a funkce "prvního a posledního na korporátním bojišti" jsou receptem na depku, která je místy zkrátka přesilná. Snímku chybí východisko. HR konzultant, za kterým se Julie vydá s prosíkem o pomoc poté, co observuje probíhající sexuální zneužívání, je jen dalším zlotřilcem, který z ní dělá ukňučeného kverulanta, co má držet hubu a krok. Neboj, nejsi jeho typ. Výsledkem je pomalu působivá bublající filipika, které chybí alespoň špetka nadnesení, nadhledu, pozitivity. Ovšem možné také je, že z určitých situací prostě úniku není.

recenze filmu Služobníci ~ Hencze
Ostrochovský měl svou velkou Berlinale premiéru ve speciální sekci Encounters, díky které bylo už opravdu nemožné v jednom/dvou lidech stíhat filmy na festivalu. A upřímně, mohl jít klidně do soutěže, kde se to jen hemžilo zbytečným balastem (Undine, donebevolající Le Sel des larmes); nešel, nevadí. Ivan má intelektuálně a řemeslně výš než většina tvůrců, jejichž snímky byly na festivalu k vidění, a přece jsme se spolu nějakým způsobem se Služobníky minuli. Dobovka z totality, kde soupeří komunistická dystopie (bohužel skutečná) s církví v popředí s dvěma hrdiny vrženými do kněžského semináře. Návrat do tuzemské minulosti zbytečno kritizovat, Ostrochovského zajímají jiná témata než většinu naší produkce, která se v totalitě tak ráda a často koupe – autorův temný portrét služby vyšší moci a moci totalitní je chladný, chladně a přesně rámovaný, je nelehké si ho nechat přijít blízko.
© Punkchart films

Forma se tomu podřizuje – Chlpíkova kamera je přespříliš kalkulovaná, samozřejmě učebnicově rámovaná s mizanscénou, která diváka pravidelně vytrhává ze zobrazovaného světa. Ukájecí showreel černobílých obrazů není to, o co autorům šlo, dá se chápat jako odosobnění a chladnokrevnost doby, světa plných mužů v klobouku, co po naložení mrtvol do kufru žigulíku pod železničním mostem jedí doma k večeři tlačenku. Přesto je ta forma přemyšlená a ta sympaticky perfekcionistická uhlazenost krade pozornost. Státní bezpečnost tu společně s mnišským řádem v osmdesátkovém Československu čaruje, mně ten chlad ale asi zmrazil srdce a hrdinové mě jednoduše nezajímali. Podobný osud hrozil Zvjagincevovým Nemilovaným (2018, psali jsme tady), Rusové mají ale s mrazem, jak ostatně všeobecnš známo, přeci jen víc zkušeností.

recenze filmu Never Rarely Sometimes Always ~ Hencze
Eliza Hittman píše zkazky o stále ještě tabuizovaném a stigmatizovaném tématu potratů – a to obratně, autenticky, v teenage procedurálním dramatu se sedmnáctiletou Autumn (jejíž mamku hraje Sharon van Etten, která pomohla Julii Holter složit hudbu). Holčičí přátelství a hlídka potratem odkrytých zad tu je konfrontována s často nepochopitelnou byrokracií, konflikty fungují díky velkému citu pro herce a téma. Eliza to má promyšlené, a když po hodině nenápadné stopáže dojde na kostlivce z dívčiny skříně v podobě dotazníku, který využije odpovědi z názvu snímku (never, rarely, sometimes, always), emoce naráží na tvrdou, postupně odkrývanou realitu.
© 2020 Focus Features

Snímek má taky skoro až dokumentární charakter, díky ruční kamerou zachycené atmosféře dálkových autobusů chladné Pensylvánie si tuhle duševní tryznu prožíváme s Autumn někam k morku kostí, zároveň se autorka nikdy neuchyluje k psychickému vydírání a snaží se ponechat věci při zemi, a to i v momentech kdy, dojde na prodej těla hrdinčiny kamarádky. Svět velkého města je neskutečně toxický a podobně jako v The Assistant (2020) hraničí s karikaturou, která s občasnými hrátky obrazu a přesilnou depkou podkopává snímku nožky. Sidney Flanigan je ale fajn objev a Never Rarely Sometimes Always je typickým příkladem festivalového snímku ze šuplíku "poukazuji na problém", co je navíc kvalitativně zařazen dostatečně vysoko.