Kelly Reichardt je cinefilům známé wunderděcko ze Sundance a nekorunovanou královnou filmového minimalismu. V nezávislých kino–kruzích důvěrně známé jméno, co letos přivezlo svůj nový film do hlavní soutěže na Berlinale, a v zástupu mdlých, bezpečných a nemastně neslaných účastníků první půle festivalu opravdu díky bohu za to. Jak moc tahle potutelná balada o přátelství ze starých časů vyčnívá v kolegiu průměrna?
RECENZE (AH) — Kelly svou novinku balí do pro ni specifického low–key stylu, po stopách vlastního zvyku zkoumá ryze západní téma, jehož amerikánství akcentuje doslova – děj totiž zasazuje volně podle novely Jonathana Raymonda (který jí pomáhá se scénářem) někdy na začátek 19. století do hranic lesů a hvozdů středozápadu, kde se přežívá lovem kožešin a nenápadně pozvolnou iniciací starého dobrého kapitalismu. Zkrátka kamkoliv se vydáš, najdeš půdu nikoho, která může být tvoje, strůjcem štěstí je v tomhle mezidobí každý za sebe a dostupnost amerického snu bližší než kdy jindy. V Texasu cucá milkshake ropák Dan Plainview a o stovky mil dál západně vrcholí zlatá horečka – v lesích Oregonu mezitím Reichardt vypráví obyčejnější, dramaticky přízemnější a v porovnání s nakousnutým Až na krev (2007) o několik řádů hřejivější příběh.
Jde jí o neobvykle stylizované buddy movie popisující vznik, průběh a přesahovou nekonečnost přátelství jakožto bazální lidské hodnoty. K jeho zažehnutí si mohla Kelly vybrat jakoukoliv světovou etapu – zde chytře nastavený setting dějinného bezčasí, absence pravidel a životní svobody, kdy stačilo chopit příležitost za pačesy (stačila odvaha, bez které se jeden velkých dnů nedočkal), tvoří z obyčejného vztahu nadčasovou polemiku. Tu navíc autorka v tak trochu Loweryho časoprostorovém klíči ála Ghost story (2017) formálně postaví do melancholicky utažené smyčky, která v prologu chytře zafunguje jako hořkosladký epilog, čímž je divák po zbytek stopáže plněn očekávaným melodramatickým smutkem, ve kterém má odhalený závěr osudů hrdinů neustále na vědomí. O drama tu ale nejde – First cow je nenucený výlet do neprozkoumaných historických kapitol, co jdou proti okázalosti a přestylizované formě žánrů s nimi spojenými – místo westernovských širokoúhlých detailů do zpocených tváří, dobrých a špatných hochů v zemi bez zákonů se zdejší dvouhodinový houbový exkurz uvozuje jemnou roztmívačkou s citátem Blakea, který už sám o sobě píchne u srdíčka: “the bird a nest, the spider a web, man friendship”. Pracuje se tu zkrátka s úplně jiným druhem citlivosti.
Reichardt si s každým dalším natočeným snímkem vybírá lehčí a bazálnější témata, od environmentální frustrace a troše toho ekoterorismu z nervově drásavých Night moves (2013, psali jsme zde[https://pinbacker.cz/festivaly/8-night-moves]) přes vesnickou izolaci nasáklou maloměstskou malostí plnou mikropříběhů ztroskopsanců z rurálního zapadákova v Jistých ženách (2016) se s First cow dostaneme do širšího obecna: autorka exponuje vlastní vizi doby, kdy žijí osamělí lidé v osamělích dřevěných domečcích uprostřed lesů a do salonu chodí akorát tak na brandy nebo zmlátit přivandrovalé Číňany. Středobodem je ale ona dvojice ztracených duší, co pro sebe nachází zalíbení do nepravděpodobného ústředního dua. Prim hraje jejich vlastní oddanost a vzájemná důvěra, což jsou artikly pro tehdejší zvyklosti vzácnější než ono pracně vykopané zlato, s kterým přijde dvojice do styku v podobě mléka, které po nocích kradou v rámci dojby první dovezené krávy regionu. Dvojici se podřizuje vše, i forma: odchází se od profláklého cinemascope formátu spojeného s Hollywoodem a spaghetti westerny, autorka snímá na filmovou surovinu ve starobylém 4:3 formátu, uzamyká tak hrdiny v záběrech blízko u sebe a nenechává kameru odcházet od jejich interakcí, od sběru hub po vtipně romantické uklízení chatky. Se vším si dává načas a rozvleklým tempem tak navozuje zvláštní druh nálady – ne nepodobnou jakémusi obrazovému zpodobnění alba Ghosteen (2019) Nicka Cavea (to budou ta divoce rostlá stromoví bez pěšin).
Když se Reichardt vzácně odváží okomentovat politiku s krví a násilím jakožto dvěma pilíři, na kterých je její země postavená (důstojník a vzpoura, otroctví), působí bez apelu a tak nějak samosebou, nekřičí do obličejů, poukazuje. Je to známka důkladně broušené filmové řeči, ve které se spoléhá na vyprávění obrazem s dialogy, co jsou přirozené jako ostatně celé tohle řemeslo, co nikdy netlačí na pilu, plyne nenásilně a zároveň často nečekaně. O penězích se nikdy nemluví, přestože jsou jedním z témat a jejich stín je všudypřítomný. Nic se nestaví na sílu, většina přežívajících jsou prostě jen oběti obecného hledání úspěchu, štěstí, stability – což se ostatně po staletí nezměnilo a nejlíp z tohoto souboje o místo ve světě vyjdou ti, co u onoho nelehkého hledání najdou hlavně sami sebe. Nebo kamaráda. Protože žádné vítěztví, podnikatelský úspěch nebo společenské uznání nemůže být nikdy větší než samotná hodnota společenství.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Pokoutné, hravé, rezonující s teplem u srdce. Pokus o rozjetí pekárenské franšízy Mr. Baker ještě než to bylo cool (o dvě stě let dříve). Americký sen bez falše a přetvářky s A24, která opět dokazuje svůj vkus a čuch na kvalitní materiál.
napsal Adam H.
