Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Andrej Zvjagincev platí za osvědčeného tvůrce: jeho Leviatan patřil k tomu nejlepšímu za rok 2014. Jaký je další film nemilosrdného kritika matičky Rusi? Ještě nemilosrdnější a kritičtější, chtělo by se říci. Bude to tím, jaká témata a prostředky si volí. Jestliže totiž Leviatan pral špinavé peníze, Nemilovaní perou špinavé spodní prádlo.

Krajina bez dětírecenze napsal

Lukáš Červený

dne 3/3/2018

Intimita je skutečně to slovo, které až odporně provází diváka chladivým počasím Nemilovaných. Sníh válející se po kmenech stromů, stojaté vody a opuštěné továrny přitom stojí vedle stejně (ale vnitřně) chladných open space kanceláří. V jedné takové kanceláři pracuje Boris. Jeho žena Žeňa (see what I did there?) je ještě chladnější, Instagram konstantně sjíždějící matkou. A aby odcizení nebylo málo, procházejí Žeňa a Boris rozvodem. Nejhůře to nese jejich synek Aljoša, kterého nenapadne nic jiného, než celé situaci utéci. Zvjagincev po náročné expozici rozjíždí pátrání: najít Aljošu přitom nejvíce zatouží divák. Trávit čas s egoisty Borisina a Žeňina kalibru je totiž maso.

A to byl zřejmý záměr autora, který sem tam svůj postup odhaluje víc, než by měl. (Například rozhovorem Borise a kolegy o nepsaném zákazu rozvodů ve firmě.) Sociální kritika nejvíc bije do očí v chování obou rodičů. Zatímco Boris je věčným začátečníkem, rodinným typem, jehož touha ale může být docela jiná, Žeňa je sebeuvědomělá až hanba. Ví přesně, v čem je mrchou, stejně tak, v čem bylo manželství failem. Scéna, kdy Boris se Žeňou v rámci pátrání navštíví Žeňinu matku, je spolu s přímo následujícím dialogem v autě vyvrcholením jejich povah: on není ochoten uvěřit v selhání, ona se v něm naopak rochní. Stejně tak film. Celá předlouhá stopáž by se dala charakterizovat jako následek bezcitnosti, jakási pustina převrácená zevnitř ven.
© Non-Stop Productions

S čímž se pojí technický problém. "Nemilování" obou rodičů se logicky promítá i do vztahu autora k postavám. Zvjagincev spolu s dlouhodobým kolegou, scénáristou Olegem Něginem, nedopřejí hlavnímu páru ani moment něhy. Reakce v márnici je pouhý podmíněný reflex. Jejich noví partneři jsou naopak příkladnými milovníky: Borisova těhotná přítelkyně překypuje láskou, Žeňin vztah s novým nápadníkem sexem. Jeho skypování s dcerou v Portugalsku vystavuje na odiv škaredou nelásku Žeňi v rámci tradiční rodiny. Stejně tak obavy Borisiny těhotné partnerky zrcadlí jeho nestálost a nedůvěru v sebe sama.

S čím ale důsledné praní zaneřáděného prádla nejde dohromady, je kamera. Michail Kričman klouže a bruslí nad něčím krásným, obsah obrazů však nic takového nepředstavuje. Neláska uvnitř filmu se neslučuje s jeho zevnějškem. Konečným důsledkem je nevyrovnanost mezi dějem a jeho časovou reprezentací: jestliže rodiče pátrají dlouho, je to vzhledem k poselství filmu přípustné. Kamera však vysílá zcela opačný signál, a sice že pátrání plyne hladce, v krajině plné stromů, vody a opuštěného haraburdí. Jediný, kdo do této krajiny patří, je malý Aljoša. I jeho gesto zanechání kusu plastu v přírodě je znakem náležitosti. Naopak ostatní a zejména pak rodiče sem nepatří: jejich místem jsou prostorné byty se zapnutou televizí, kadeřnictví nebo kantýny. Film by se v tomto ohledu dal číst jako cesta právě z městského prostředí do prostředí divokého, kde největší divokost představuje opuštěné podzemí továrny. Stejně tak se ale taková interpretace nabízí až příliš. Zvjangincev zkrátka ví, co chce sdělit a snaží se o to stůj co stůj.
© Non-Stop Productions

Chybí mu však ona láska, která chybí i dvěma rodičům. Je to prokletí filmů o sebelásce a nesoucitu, ale stačí srovnat Nemilované se Scénami z manželského života Ingmara Bergmana. Zvjagincev sám přiznal, že Nemilované původně zamýšlel jako remake tohoto filmu: kde ale Bergman nachází soucit v sobě (jakožto tvůrci), který se slituje nad postavami a i v absolutní nehostinnosti jim dopřeje špetku lidství, Zvjagincev jde dál a možná až příliš daleko. Zbavuje postavy dítěte a tím i jediného možného bodu nápravy, posílá je tedy tam, odkud není návratu. Takovou krajinou je celý film, sevřený navíc přísně vymezeným časem, který se na jednu stranu nesnesitelně vleče a na stranu druhou neukazuje dost, abychom získali celistvý náhled.
Přísnost a důslednost rovná se ztráta nadhledu. Zvjagincevovi se Nemilovanými daří zobrazit všechen hnus zpřetrhaných lidských vazeb, jeho obraz i krutost jsou ale přeci jen příliš chtěné. Matné záblesky citů pohřbívá sociální kritikou. Pustá, mrazivá krajina zůstává, nejvíc ale mrazí z tak chladného náhledu na lidství. Br!

Hodnocení zbytku redakce:

JB
7
Zvjagincev zabrousil do krutě chladného dramatu, kdy se jako kouzlem babky Cmundy vyplní nejhlubší přání protagonistů, jen aby je řádně vytrestalo. Jenže z chladu už nevybrousil.

trailer 1