O strochovský měl svou velkou Berlinale premiéru ve speciální sekci Encounters, díky které bylo už opravdu nemožné v jednom/dvou lidech stíhat filmy na festivalu. A upřímně, mohl jít klidně do soutěže, kde se to jen hemžilo zbytečným balastem (
Undine , donebevolající
Le Sel des larmes ); nešel, nevadí. Ivan má intelektuálně a řemeslně výš než většina tvůrců, jejichž snímky byly na festivalu k vidění, a přece jsme se spolu nějakým způsobem se
Služobníky minuli. Dobovka z totality, kde soupeří komunistická dystopie (bohužel skutečná) s církví v popředí s dvěma hrdiny vrženými do kněžského semináře. Návrat do tuzemské minulosti zbytečno kritizovat, Ostrochovského zajímají jiná témata než většinu naší produkce, která se v totalitě tak ráda a často koupe – autorův temný portrét služby vyšší moci a moci totalitní je chladný, chladně a přesně rámovaný, je nelehké si ho nechat přijít blízko.
© Punkchart films Forma se tomu podřizuje – Chlpíkova kamera je přespříliš kalkulovaná, samozřejmě učebnicově rámovaná s mizanscénou, která diváka pravidelně vytrhává ze zobrazovaného světa. Ukájecí showreel černobílých obrazů není to, o co autorům šlo, dá se chápat jako odosobnění a chladnokrevnost doby, světa plných mužů v klobouku, co po naložení mrtvol do kufru žigulíku pod železničním mostem jedí doma k večeři tlačenku. Přesto je ta forma přemyšlená a ta sympaticky perfekcionistická uhlazenost krade pozornost. Státní bezpečnost tu společně s mnišským řádem v osmdesátkovém Československu čaruje, mně ten chlad ale asi zmrazil srdce a hrdinové mě jednoduše nezajímali. Podobný osud hrozil Zvjagincevovým
Nemilovaným (2018, psali jsme
tady ), Rusové mají ale s mrazem, jak ostatně všeobecnš známo, přeci jen víc zkušeností.