Kráva dominuje Berlinalerecenze

Undine Shirley The Assistant Služobníci Favolacce Todos os mortos Never Rarely Sometimes Always

napsal

Adam Hencze

dne 4/6/2020

Petzoldův Transit (2018) byl na předloňském Berlinale přijímán všelijak, Christian si nyní opět vypůjčil Paulu Beer a Franze Rogowski (který byl toho roku snad ve všem), udělal z nich snovou dvojici a své Undine zaopatřil notnou dávku hravosti, pohádkovosti a osudna. Tím se snaží maskovat absenci logiky a filmových pravidel, magické momenty zpočátku fungují, slibný trailer ale nechává diváka nedomlsaným, často drhne základní přesvědčivost a Petzold vzbuzuje dojem studenta, kterému se příliš nepovedlo školní cvičení – což je samo o sobě zvláštní, protože Transit si atmosféru vytvořit uměl a dokázal se divákům prodat.

Petzold se tu motá ve vzdávání holdu Berlínu jako takovému, jeho nenápadné podlézání (které má samozřejmě souviset s tématem a tvořit juxtapozici mezi Franzovým potápěním a symbolikou kanalizační vody) je ale zastíněno asi pěti různými konci. Za oponou se tu skrývá kýč, což je bohužel výsledkem riskantního kuchtění žánrů. Ty z Undine mixují slušný guláš, který je radno po několika váhavých soustech vrátit zpět do kuchyně a nechat si uvařit nový, jiný. Majda vypadala pěkně, však je to stavěné na efekt.

Herecké vyučování z pera Michaela Stuhlbarga a Elisabeth Moss, kteří tu s přehledem strkají zbytek ansámblu do kapsy a dělají si z téhle vztahové toxicity one-man a one-woman show. Z hlavy Shirley Jackson se tvoří slova, žánrové knihy a jejich filmové adaptace, které v poslední době sype třeba americký Netflix, Shirley se snaží zachytit tvůrčího ducha v krizi, excentrickou postavu v mlze, která pod jednou střechou s mladým manželským párem (a ještě k tomu navíc vlastním promiskuitním manžílkem) řeší nečekanou záhadu, vytaženou jak z pera vlastního. Spousta vrstev a významů, staromilsky barvený 35mm materiál, neustálé výbuchy a asociace.

Do artovky by se tu muselo jít ještě hodně daleko, Shirley je snímkem pro typické festivalové publikum, tak akorát trpělivé, neotupěné celodenním sezením v sálech – usnout se tu totiž nesmí, vyprávění sice funguje lineárně, střih ale občas nečekaně zdivočí a jednomu by mohl ujít nějaké (třeba i klíčové) rovnítko. Ve finále se do tohohle předělu mezi charakterovou studií a krimi-dramatem dá ponořit stejně dobře, jako se noří nos Shirley do snídaňové lázně koňaku. Režírující Josephine Decker se tu povedlo vyrobit specifickou dobovou atmosféru, které pomáhá produkční vkus s lokací, kostýmy, zkrátka celým vizuálem, kterému se daří tohle drama celkem s přehledem prodat.

Tak low-key a tak aktuální, až je z The Assistant skoro hraný dokument. "A day in life" korporátní produkční, bez jejíž neviditelné práce by kancl kolaboval, je nejen asistentkou všech, ale i asistentkou v nenápadně probíhajícím zločinu. V éře #metoo a všech Harvey Weinsteinů je tahle zpověď psychického nátlaku působivější než samotný faktický dokument o tomhle filmovém monstru (Untouchable (2019), byl k vidění v zaplněném sále v loňské Jihlavě). Hlavní zlo je ve snímku od Kitty Green navždy skryto za zavřenými dveřmi kanceláře, místnosti, co personifikuje ryze mužský svět, pánští kolegové jsou často hurónsky krutí a nad zobrazenou modernou se nejednomu úzkostí zvedne žaludek.

Tenhle slow-burn má klíčové želízko v ohni – Julii Garner, která hraje tělem: kousáním do rtu, polknutými poznámkami a svěšenými rameny nad okolním světem – ten jí dominuje a kouše ji jako vyplivnutou žvýkačku. Neverbální postoje, pozice šikanované šedé myšky a funkce "prvního a posledního na korporátním bojišti" jsou receptem na depku, která je místy zkrátka přesilná. Snímku chybí východisko. HR konzultant, za kterým se Julie vydá s prosíkem o pomoc poté, co observuje probíhající sexuální zneužívání, je jen dalším zlotřilcem, který z ní dělá ukňučeného kverulanta, co má držet hubu a krok. Neboj, nejsi jeho typ. Výsledkem je pomalu působivá bublající filipika, které chybí alespoň špetka nadnesení, nadhledu, pozitivity. Ovšem možné také je, že z určitých situací prostě úniku není.

Ostrochovský měl svou velkou Berlinale premiéru ve speciální sekci Encounters, díky které bylo už opravdu nemožné v jednom/dvou lidech stíhat filmy na festivalu. A upřímně, mohl jít klidně do soutěže, kde se to jen hemžilo zbytečným balastem (Undine, donebevolající Le Sel des larmes); nešel, nevadí. Ivan má intelektuálně a řemeslně výš než většina tvůrců, jejichž snímky byly na festivalu k vidění, a přece jsme se spolu nějakým způsobem se Služobníky minuli. Dobovka z totality, kde soupeří komunistická dystopie (bohužel skutečná) s církví v popředí s dvěma hrdiny vrženými do kněžského semináře. Návrat do tuzemské minulosti zbytečno kritizovat, Ostrochovského zajímají jiná témata než většinu naší produkce, která se v totalitě tak ráda a často koupe – autorův temný portrét služby vyšší moci a moci totalitní je chladný, chladně a přesně rámovaný, je nelehké si ho nechat přijít blízko.

Forma se tomu podřizuje – Chlpíkova kamera je přespříliš kalkulovaná, samozřejmě učebnicově rámovaná s mizanscénou, která diváka pravidelně vytrhává ze zobrazovaného světa. Ukájecí showreel černobílých obrazů není to, o co autorům šlo, dá se chápat jako odosobnění a chladnokrevnost doby, světa plných mužů v klobouku, co po naložení mrtvol do kufru žigulíku pod železničním mostem jedí doma k večeři tlačenku. Přesto je ta forma přemyšlená a ta sympaticky perfekcionistická uhlazenost krade pozornost. Státní bezpečnost tu společně s mnišským řádem v osmdesátkovém Československu čaruje, mně ten chlad ale asi zmrazil srdce a hrdinové mě jednoduše nezajímali. Podobný osud hrozil Zvjagincevovým Nemilovaným (2018, psali jsme tady), Rusové mají ale s mrazem, jak ostatně všeobecnš známo, přeci jen víc zkušeností.

Film s nejlepším českým překladem – Zlovolné historky z předměstí – a na svou stopáž nejpomaleji odsýpajícím tempem. Bratři D'Innocenzo si z Berlína nesou cenu za scénář a Stříbrného medvěda, což je trochu s podivem – jejich verze Smrti panen (1999) je silně sociálně-kritická a podobně jako Coppola si bere na paškál vztahy neurotických rodičů a jejich dětí, kde se mocenské struktury a aliance postupně přeskupí do protisměru – do dětské pomsty. A všeobecnému nepochopení. Absenci komunikace. A ani k tomu není potřeba zajíčková verze Joshe Hartnetta.

Římské suburbs jsou tady slušivá kulisa, v sousedství se soutěží o nejúhledněji posekaný trávník a o potomka s nejvíce jedničkami na školním vysvědčení. Poselství další cihly ve zdi je tu ve finální třetině podáno s notnou dávkou režijní odvahy a diváckého šoku, který záleží na aktuální ladění v sále. Bratrské duo se totiž nebojí absurdně tragikomických situací, orwellovských výtažků a nahé kritiky systému. Instituce rodiny je fašistickou freskou lidské malosti, karikatur rodičů a bazénků plných vší. Velice nepříjemná, odtažitá sonda.

Ženy a rody – rodinnou fresku z přelomu minulého a předminulého století plácá autorská dvojice Caetano Gotardo a Marco Dutra, jejímž hlavním rysem je právě ona freskovitost; tedy fragmentovanost, která klouže po povrchu témat, do kterých nikdy hloub nezabrousí. Atmosféra Brazílie pár let po zrušení otroctví je s celkovou produkční hodnotou hutná a vtahující, poetický prolog s umírající rodinnou služkou kreslí obrazy jak od Marquéze s příslibem magického realismu – ten občas přeci jen ve stopáži vykukuje, ať už jde o živé mrtvé nebo o rituály víry, při kterých mezi sebou soupeří křesťanství a polyteismus. Barva kůže je filmařsky věčně bádané téma a tady se na něj mohlo jít směrem, který je svěží a neotřelý, tahle dobovka je ale spíš než něco promarněnou příležitostí.

Snímek se totiž dějově rozpadá, není epizodický, spíš nejasný, herecké výkony jsou nevyrovnané, a i když je tahle dobovka v soutěži sympatickým zástupcem, není po ní jasné, co vlastně autorská dvojice říká. Funguje snad jako portrét doby, zamyšlení nad barvou kůže a barvou nenarozených dětí, historky rodu jsou ale zašlé, šedé, jeden si až zasteskne nad barevností rodu Buendíů a humorným nadhledem, co nad nimi García měl.

Eliza Hittman píše zkazky o stále ještě tabuizovaném a stigmatizovaném tématu potratů – a to obratně, autenticky, v teenage procedurálním dramatu se sedmnáctiletou Autumn (jejíž mamku hraje Sharon van Etten, která pomohla Julii Holter složit hudbu). Holčičí přátelství a hlídka potratem odkrytých zad tu je konfrontována s často nepochopitelnou byrokracií, konflikty fungují díky velkému citu pro herce a téma. Eliza to má promyšlené, a když po hodině nenápadné stopáže dojde na kostlivce z dívčiny skříně v podobě dotazníku, který využije odpovědi z názvu snímku (never, rarely, sometimes, always), emoce naráží na tvrdou, postupně odkrývanou realitu.

Snímek má taky skoro až dokumentární charakter, díky ruční kamerou zachycené atmosféře dálkových autobusů chladné Pensylvánie si tuhle duševní tryznu prožíváme s Autumn někam k morku kostí, zároveň se autorka nikdy neuchyluje k psychickému vydírání a snaží se ponechat věci při zemi, a to i v momentech kdy, dojde na prodej těla hrdinčiny kamarádky. Svět velkého města je neskutečně toxický a podobně jako v The Assistant (2020) hraničí s karikaturou, která s občasnými hrátky obrazu a přesilnou depkou podkopává snímku nožky. Sidney Flanigan je ale fajn objev a Never Rarely Sometimes Always je typickým příkladem festivalového snímku ze šuplíku "poukazuji na problém", co je navíc kvalitativně zařazen dostatečně vysoko.