Protipól letních Varů – mlžné město z brambor, kde prší ze všech směrů, konec října, děcka z gymplu v roli organizátorů a pásma dokumentů v Domě kultury a odborů. Co se stihlo o jednom víkendu v Jihlavě?
RECENZE (KIBERA: PŘÍBĚH SLUMU, 2018, 90', CZ) — Řemeslnně výjimečně zdařilá výprava mezi odpadky na předměstí Nairobi ve vypjaté volební době. Snímkem provází fotograf Don, jehož pohled tvůrci přejímají a slum se jim proto daří vykreslit jako poetické a zvráceně krásné místo s vlastní kulturou a pravidly. Úcta a nadšení z kvality materiálu ale jako by trochu rozpustilo strukturu dokumentu, který tím pádem bez varování kulminuje v polovině zcela nečekaným a divákovi v syrovém stavu předvedeným pouličním lynčem a v závěru trochu selhává ve zprostředkování kontrastu napětí z očekávaného opakování tragických nepokojů z doby před deseti lety a úlevného zklidnění, když je vystřízlivění z volební vášně rychlejší a nenásilnější, než se komunita obávala.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Obecně ale extrémně kvalitní a poutavá práce, která byla odměněna přinejmenším přízní publika – dobré ohlasy se na Ji.hlavě zhmotnily ve vítězství divácké ceny.
RECENZE (PASAŽÉŘI, 2018, 78', CZ) — Časosběrná sledovačka čtyř kluků, s nimiž se režisérka setkala v dramaťáku dětského domova, je neprvoplánová sada, kterou asi nejlíp vystihla sama dokumentaristka, když před sledováním divákům nepopřála příjemnou zábavu. Do pěti let vyčkávání na uzavření dalšího kolečka bludného kruhu (který je pro každého z protagonistů jinak zakřivený, přesto tolik podobný) u Pepy, Milana, Bajdy a Paliho je sledující zapojen stejně jako tvůrci (a opravdu do jisté míry i kluci sami) doslova jako přihlížející, bez naděje na změnu a bez jakéhokoliv návodu, co pro ni alespoň trochu dělat. Je třeba ocenit, že autorka se neopájí „exkluzivitou“ zaznamenávaných událostí a výpovědí, své objekty nesoudí, nelituje, a ani jejich životní peripetie cíleně neshlukuje do zkratek, respektuje jejich svobodu a individualitu jejich problémů, byť objektivně vyvěrajících z typově obdobných příčin.
MFDF Ji.hlava
Soustředění na člověka a jeho vlastní vnímání okolností, které ho formují (aniž by se pozornost přehnaně otáčela právě na tyto okolnosti) odlišuje Pasažéry od v určitých směrech srovnatelného Nic jako dřív (2017, Lukáš Kokeš, Klára Tasovská), kde dostalo „krajinkářství“ (škola, klub, byt, silvestrovská ulice) šluknovského nízkopříjmového zoufalství přece jenom větší prostor. Zároveň si Jana Boršíková udržuje i lepší odstup, a dosahuje tak nějak autentičtějšího výsledku, který je o to komplexnější, oč se jí daří před kameru – se stejným individuálním tahem – dostat i rodiče protagonistů. Jedinou výtkou je vnímaná (možná ne skutečná) nevyrovnanost ve stopáži věnované jednotlivým hrdinům, kdy dominantním se jeví Pali, jehož příběh je ale současně asi nejsrozumitelnějším, a na druhé straně pak stojí Milan, u kterého může přetrvat pocit čehosi nedořčeného.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — V součtu jsou ale Pasážeři skutečně výborní a na otázku, jaký je pocit být ve vlastním životě jenom cestujícím, odpovídají celou větou – a není to ani ezo optimistický citát ani výňatek z projevu smutně pokyvujícího ministra sociálních věcí.
RECENZE (MOJE BABIČKA Z MARSU, 2018, 83', BY/EE/UA) — Název filmové podobizny babičky režiséra má metaforicky předeslat izolaci, v jaké se ocitla na Ruskem anektovaném Krymu; na to, aby téma do snímku skutečně probublalo, je ale rázovitá stará paní příliš zajímavým objektem, a na ten Krym člověk nakonec skoro zapomene. Relativní pohodlí téhle pseudo poustevnice, která se na stáří přestěhovala do poloostrovního domku, protože věří, že moře léčí, a teď má problém domek prodat, krátké výpadky proudu vlastně nenarušují, na oslavu osmdesátky se rodina nakonec s pár přestupy taky dostane, o politice se mluví volně: titul tak tomuhle povídání dělá trochu klamavou reklamu (na zákaz promítání v Bělorusku ale obsah stačí).☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Nespornou předností snímku je přirozenost, s jakou bábuška a s ní její věrné přítelkyně ve vnukově filmu účinkují: skrze ni se daří zobrazit stáří jako nádherný dar a portétovanou dámu konkrétně jako ocelovou sněhovou vločku, studnici nevyžádaných dobrých rad, vyzbrojenou břitkým humorem a schopnou příležitostně shodit masku moudré síly, když zrovna leze ze žebříku a na sporáku se pálí ryba.
RECENZE (CENTRAL BUS STATION, 2018, 75', CZ) — V zástavbě izraelské metropole trčí přes dvě stě tisíc metrů čtverečných zdánlivě organizovaného chaosu, díra na stavební materiál, na peníze, na lidské osudy a životy. Námět deset z deseti, provedení možná trochu vizuálně překombinované a nakonec méně tíživé (skoro až pozitivní), než by si okolnosti vyžadovaly, i když těžko říct, jaký byl skutečný záměr, šak netřeba každým středometrážním filmíkem vyřešit příčiny válečného konfliktu nebo zahojit něčí nitro.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Objevování železobetonových Stínadel se svižným komentářem zapáleného průvodce ve stylu co patro, to kamera, co chodba, to překvapení, se tady ve výsledku propojuje v líbivý snový dokufejeton o šedé změti uprostřed Tel Avivu, spojený s oslavou rozmanitosti a výslovnou, nicméně opatrnou obžalobou izraelského režimu bez skutečného přesahu. V Ji.hlavě zvláštní uznání v kategorii Česká radost.
ProdukceMichal Mocňák, Petr Novák a Ondřej Šejnoha
RECENZE (TIMEBOX, 2018, 69', RO) — Nora Agapi chtěla natočit portrét svého otce, když vykulminovaly vleklé tahanice o další osud bytu-depozitáře, jenž celý její život polozapomenutý rumunský fotograf obývá a plní kolekcí materiálu, harampádí a věcí řaditelných někam mezi tyto dvě kategorie. Nucené vystěhování se stává ustavičně oddalovaným, ale vědomě nevyhnutelným strukturním prvkem snímku, který z toho vzniknul a jehož protagonisty jsou nakonec stejně tak profesor jako jeho dcera. Zatímco starý mistr blízký přesun postupně – byť se zasmušilostí a cynickými poznámkami – přijímá, Nora při přebírání se prakticky úplnou sbírkou otcova díla, které z velké části splývá s rodinným archivem, začíná propadat sentimentální beznaději, následně vyšumějící v pocit zneuznání a křivdy.
MFDF Ji.hlava
Střípky unikátní dokumentace nejrůznějších vrstev, zvratů a kuriozit uplynulého rumunského století tak nakonec nejsou zdaleka tak zajímavé jako naléhavé hlasité i bezhlesné výměny otce a jeho dcery, která nedokáže katalogizované krabice oddělit od živoucího masa vlastních vzpomínek a rodiny. Jedna z těchto výborných mikroepizod spočívá v panoramatickém záběru místnosti, kde Nora odpočívá na pohovce a snímá vlastním přístrojem otce; ten ve třistašedesáti stupňové jízdě oko kamery odvrací od ní k archivu, letmo na vlastní tvář, opět k archivu a konečně zpět k místu, kde leží – „Doufejme, že jsi neutekla!“.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Loučení se s Nořinou drahocennou Kapsulí je stejně jako tenhle křehký výstup zároveň univerzálním pohyblivým obrazem jedné typové vztahové dynamiky: vzhlížení k obtížně přístupnému géniovi a čekání na jeho občasný laskavý pohled zpět. Na Ji.hlavě zaslouženě nejlepší v kategorii východní a střední Evropy.
napsala Linda K.
