Festivaly — 51st KVIFF, 28. červenec 2016 09:54 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Toni Erdmann ist nicht nur SpaßRecenze filmu Toni Erdmann (2016, 120', AT/DE)

RECENZE (LČ) — Tři hodiny utíkají jako voda a v sále se několikrát ozve potlesk přehlušující salvy smíchu: tak by se dala popsat atmosféra ve Varech i v Cannes. Maren Ade se totiž podařilo vytvořit situační komedii s ryze německým humorem, která za úsměvem falešných zubů skrývá porci nevynuceného dojetí.

Peter Simonischek v hlavní roli vtipkujícího otce Winfrieda sází jeden černohumorný žert za druhým, zatímco jeho dcera Ines (Sandra Hüller) zachovává klidnou tvář a snaží se nadále pokračovat ve šplhu po firemním žebříku. Její ctižádost je v přímém kontrastu s otcovou představou o životě, který mu protekl mezi prsty a proto nechce, aby dcera promarnila svou příležitost. Humor je tu zbraní proti všedním strastem a starostem – čím víc ale smích publika sílí, tím víc Winfriedova postava nabírá na vážnosti.

Aby se k dceři přiblížil, zvolí Winfried spontánně – jak je jeho zvykem – metodu převleku. Toni Erdmann coby jeho alter ego je v jednu chvíli personálním koučem, v druhou německým velvyslancem. V rybníce korporátních žraloků a Inesiných snobských kamarádek je Toni jako doma: jeho přestřelené vtípky mu projdou bez povšimnutí. V tomhle světě totiž každý dostal radu od svého manažera neposlouchat, co druhý říká a soustředit se na vlastní výpověď. Prostřednictvím Winfriedova nevinného převleku se rozprostře svět večírků, kde ani drogy nejsou zábava, jako na dlani. Inesin šéf, její kamarádky nebo žena “velkého zvířete” Henneberga – ti všichni najednou vypadají vedle Toniho Erdmanna jako směšné figurky. Nejfalešnější osoba dostává opravdové kontury.

A i když je Ade film prošpikován situacemi, u kterých Simonischekův úsměv, paruka a taška přes rameno automaticky vyvolají úsměv, nejvtipnější sekvencí se stane dceřin firemní večírek. Její rozhodnutí porušit nastavená pravidla a vyzkoušet, jak moc jsou ostatní kolegové ztracení v labyrintu vážného světa dospělých, je geniální svým načasováním jednotlivých příchodů hostů i citlivou režií. Toni Erdmann by ostatně snadno patřil do klubu Dogme 95: síla jednotlivých postav se opírá o bezchybné herecké výkony a kamera sleduje otce nebo dceru s přesností, která však nezapomíná na přístupnost. Právě ona přístupnost je zarážející a vítaná – místo snah o syrové zachycení reality je žert dokonán do hořkého konce s grácií a emocemi, bez zbytečných patetických gest. Objetí je pak jednou z nejsilnějších scén Toniho Erdmanna.☞ PINBACKER