Blog — 73rd Berlinale, 12. únor 2024 15:56Ztraceni v Berlíně

REPORT (JB) — V Berlíně bylo stejně šedivo a deštivo jako před čtyřmi lety. Přibyly Dunkin Donuty a až nepatřičně pohodlné sedačky v cinemaxxích sálech, které při rozvahách o programu následujícího dne víc a víc svádí k výběru projekcí na základě příslibu überkomfortu spíš než dle tušené kvality podívané. Chyby ve vyhodnocování přesunů mhdčkem do vzdálenějších sálů a nechtěné zajíždky kamsi do okrajových částí města spolu s nepřipraveností na množství cash only podniků pak návštěvníkovu lenost završují. Poslední den jde už jen o to sázet projekce v co nejtěsnější blízkosti Postupimského náměstí, rámovaného zakonzervovanou soutěskou moderna a hoteliérství.

Filmovou soupisku vloni nepřekvapivě protkala žlutomodrá, filmy o Ukrajině jsou ve stínu blížícího se završeného roku války ještě o obrovský kus zásadnější a prožitá noc vypuknutí invaze z perspektivy centra Kyjeva v Pennově jinak americky patetické Superpower plní účel dokonale – vyvolává už přeci jen trochu zasuté prožitky hrůzy a zmatení osudného dne a připomíná, že ruská agrese trvá už opravdu dlouho a ještě bohužel nekončí. Protiváhou jsou jí střídmé a neokázalé evropské dokumenty, z nichž nejhlouběji se pod kůži zavrtává My ne zhasnemo o životě skupinky dětí z těsně předinvazního Donbasu a jejich cestě do Himalájí.

Vedle Ukrajiny dává Berlín prostor taky svědectvím z Íránu. Nejzdrcenější pocit opuštění sálu za celý festival zažívám po Sieben Winter in Teheran – příběh Reyhaneh Jabbari je zároveň skličující, absurdní i inspirativní, přičemž v závěru převládá obrovská bezmoc. Odchod z druhého íránského dokumentu Mon Pire Ennemi se pro změnu nese ve znamení rozpačitosti až mírného zmatení – úvahy o tom, jestli se film minul účinkem, nebo se v závěru (plánovaně či neplánovaně) zachránil brutální sebereflexí, se nicméně taky počítají.

Čestnou zmínku si zaslouží experimentální bizáry natočené iPhonem, pár kraťasů (po slunci lačnící sebevražedná britská mládež ve španělském letovisku či absurdně depresivní estonsko-chorvatská Eeva) a Seneca, z něhož odešlo asi největší procento lidí ze všech projekcí, ale bylo už po desáté večerní. A pak je tu taky Disco Boy, který dostal recenzi se vším všudy. Toť z loňského Berlinale vše, na místě je vděk za přívětivou nabídku novinářských projekcí a obecnou technickou kvalitu festivalu. A samozřejmě ještě jednou za ty měkkoučký polohovací sedačky s ministolečkem.☞ PINBACKER

REPORT (KS) — Vloni mi to nešlo. V kinosálech jsem neustále bojovala s nedostatkem pozornosti, nekomfortem (i přes nový cinemaxxí itinerář), nesoustředěností a v druhé polovině západní výpravy především s nachlazením a akutní únavou, kterou si pěstuju dlouhodobě: spánkový deficit se mi podařilo dostat ke dvaceti pěti procentům a pravidelný ranní zombie walk na snídani mám naštěstí dobře nacvičený už z let minulých. Nad vodou mě držel znovuotevřený potsdamer-platzí obchoďák se zcela nejlepším REWE, ve kterém si můžete za čtyři eura vytvořit bezmála půl kila salátu dle vlastní chuti, nabrat sušenky do zásoby a hlavně vrátit petky (od 2025 to půjde snad i v tuzemí?), což i v myšlenkách přivádí mé ekojá do varu.

Dost bylo jídla (ostatně tomu jsme věnovali jeden celý reel na našem instagramu): vloni jsem dokonce neměla ani ambice prozkoumávat město víc, než jsem ho měla doposud šanci poznat. Veškerou energii se snažím vkládat do soustředění (a do udržení očních víček) v potemnělých sálech napříč celým Berlínem. I přesto se ale na nějaká nová místa podívám: třeba do Akademie der Künste (původní cíl byl jít na projekci, která však byla ve zcela jiné akademii) nebo do sálu s ukrajinskými filmovými klenoty. Bohužel mám pocit, že tentokrát nepřišlo ani nadšení z prvních viděných snímků, jako tomu bylo minulé ročníky, poklady v programu prostě stále neumím spolehlivě identifikovat a na zajímavější filmy jsem si musela pár dní počkat.

Nakonec jsou dva: korejsko-americké Past lives a ukrajinské Ty mene lubysh?. V obojím se samozřejmě částečně identifikuju, popláču si a potají si v hlavě několikrát dokola přehrávám smyčku z vlastního dospívání. Ze vzpomínek se zpátky do berlínského časoprostoru dostávám jen těžko. Mezi docela nešťastné programové volby bych zařadila nejspíš (zas a znova) německou produkci o Ingeborg Bachmann a melodrama o nerozvážné holce ze statku.

Závěrem tedy: vloni to (alespoň z mého pohledu) moc nevyšlo. Do letošního 74. ročníku si dávám za cíl vyvážit spánkový deficit, posílit imunitu a bedlivěji vybírat z programu, tak slibuju!☞ PINBACKER