Pár dní nazpět se udělovala LUX Prize, aneb filmová cena Evropského parlamentu. Dostala ji Sámská krev, poměrně nenápadný film, který se ale zabývá nijak zvlášť známým tématem. A o ní a o dalších dvou původně nominovaných, Westernu a 120 BPM, si teď něco řekneme.
Letos, troufám si tvrdit, dalo hlasování pro vítězný film europoslancům zabrat trošku víc než loni. 2016 byl prostě rokem Toniho Erdmanna, a ani podmanivá Cuketka s ním bohužel nemohla moc soupeřit. Erdmann solidně vyplenil i česká kina (nebo aspoň u nás v Pilotech bylo jeho tažení smrtící) a potvrdil evropskou dominanci. Letos ale bylo finálové trio co kus, to těžký „europokalibr“. A dobře že tak, protože o absolutní vítězství tu vlastně nejde. Titulky ve všech jazycích, a tím pádem otevřená vrata do celé Evropy dostaly všechny tři filmy, jen ten vítězný si polepší ještě trochu víc. Proto je dobře, že jasný favorit nebyl. Upřímně, i já bych se dost těžko rozhodoval, komu to dát.
Můžu ale z fleku prohlásit, že Sámská krev si to „zasloužila“ asi nejvíc. Čistě tematicky. Poukazuje totiž na problém, který se sice ve Švédsku už v dnešní době otevřeně řeší, ale zdaleka tak tomu nebylo vždycky, a v zemi díky tomu existuje dost nepřiznaného studu. Palčivá tematika, jen co je pravda, ale to u tohohle tria platí obecně a dal bych za upřímnost a autentičnost každého z nich do ohně všechny údy, co jich mám. Western je přeci se svou komunikační a kulturní bariérou tak aktuální, jak to jenom jde. A 120 BPM perfektně připomíná netoleranci a omezenost doby nikterak dávné.
Možná je to jen tendence stavět všechno do latě a do vzorců, tři finálové Lux filmy pro mě ale každý vynikají specifickou věcí a každý by si odnesl po jedné pomyslné ceně za téma, techniku a zábavnost (poslední kritérium zní krajně nedistingovaně, ale tím právě líp…). Všechny filmy mají potenciál rezonovat i dnes, ať už se odehrávají 20 nebo 80 let zpátky – těžiště všech je v rozdělenosti jedinců či skupin, buď na základě etnika, orientace nebo jazyka (respektive národnosti), potažmo také sociální vrstvy a vzdělání, které také sehrává svou limitující úlohu. Western vede co do aktuálnosti, zpracovává komunikační nesnáze dneška, je jejich brutálně realistickou reflexí s třešničkou utopické magie navrch. Proto tematicky zasahuje nejvíc, protože BPM se potýká s látkou, která sice není přežitá, ale její nejnaléhavější období přeci jen už minulo. Na druhou stranu, dokud není dosaženo ideálního (nebo přijatelného stavu), je potřeba se problémem zabývat, protože konkrétně v tomhle případě existují ještě dost zásadní rezervy. Pravda ale je, že (jak jsem psal výše), Sámská krev řeší něco, čemu se v minulosti nedostalo tolik pozornosti, kolik by mělo – částečně zasutou pravdu o diskriminaci prapůvodního etnika ze severu Skandinávského poloostrova. A jelikož nejde v jeho podstatě o celoevropské téma, „jen“ případ jedné z mnoha forem rasových a etnických útlaku, je o to víc potřeba se mu věnovat. Tím právě Sámská krev boduje, a nejspíš proto, že přináší něco doteď neprobádaného, dostala nejvíc hlasů.
Jsou ale oblasti, kde se zase víc sluší vyzdvihnout oba její kolegy. Sámská krev zásadní téma neúročí tak úspěšně jako oni. Buduje poměrně zajímavou kontroverzi, ale ve výsledku těžko říct, co z ní těží. V centru dění je v podstatě záporná postava, která se oportunisticky snaží opustit „zatracené“ řady svých soukmenovců. Svízelnost situace je jakýmsi očišťujícím faktorem – máme tu sobecky založený charakter, kterému činí pramalý problém zneužívat svého okolí, čímž nastoluje otázky, zda a jak se lze spokojit s určitou předem určenou a omezenou formou života, zda byť jen skrytý potenciál využít případnou lepší životní platformu za takovouhle „antioběť“ stojí. Nečernobílé pojetí činí ze Sámské krve složitě rozsouditelnou podívanou (ve srovnání s místy mnohem jasněji vymezenými kolegy), ke konci ale to morální dilema trochu vyšumí. Závisí to v podstatě na podání – dějový minimalismus tady jaksi skomírá ruku v ruce s minimalismem hereckým a nevyčnívající technická stránka zpečeťuje celkový vlažný zážitek. Oba další Lux finalisté zůstali co do vjemů v paměti mnohem zřetelnější a „zábavnější“.
Western sevřeným realismem, BPM živelnou autentičností, přičemž oběma minimalistická hra vychází víc, především díky absenci stylizace, jak obrazu, tak příběhu – ostatně vše bylo víceméně řečeno v zde vyšlých recenzích. I tak jsem ale pro vítězství černého koně, občas je prostě potřeba vyzdvihnout něco, čemu se zatím dost pozornosti nedostalo. Ne že by si to Western nezasloužil stejně, možná i víc – jeho pouť alespoň v českých kinech je prachbídná a je to docela ostuda, i když ono zas kdo by se divil tomu, že neherecký nemluvný film odehrávající se kdesi na Balkáně v ultrapomalém tempu komerčně neválí… BPM by mohlo zabodovat víc, je přitažlivější tematicky i čistě vizuálně a ze všech tří je rozhodně nejzábavnější, celkově z toho asi co do počtu diváků vyjde nejlíp. To Sámská krev to u nás lehké mít nebude, severské „nedetektivky“ zrovna dvakrát netáhnou.
Co říct víc. Letos dost silná trojice a solidní vzorek evropské filmařiny. Základní balíček toho, co je ze starokontinentní kinematografie potřeba vidět (i když teda hodně základní, aneb Poslední rodinu povinně vizte též!) a všechno tematicky podnětné záležitosti. Western se dá ještě sem tam někde zachytit, BPM vyhlížejte za týden. A Krev za tři měsíce…☞ PINBACKER
napsal Jakub B.
