Blog, 3. červen 2020 12:42možnosti němcova románu

REPORT (AH) — prší a sedmdesátá edice berlína se snaží dělat z potsdamer platzu něco, co neni. už potřetí v řadě si tu dokazuju, že filmy v soutěži jsou veskrze slabota a že se do německý metropole na festival vyplatí jet kvůli pár jménům a především kvůli sekci fórum, kde jsme vloni nacházeli to pravý zajímavno. letos fórem jen rychlé prosvištění – dokument o jihoamerický postarší paní jak z péra pera marquéze, kterej by ale k napsání tohohle medailonku musel požrat balíček speedu a strávit bujarý mládí v osmdesátkový brazílii, kde tehdá rojilo líbivý, dobrý sado maso. nad klidnym komentářem, mladou dokumentaristkou/otrokyní a fotkama okolíčkovanejch pyjů starý pánové/novináři světových plátků kolem mě nenápadně vzdychaj, koukaj na hodinky, prstama svíraj rozkrok a sedačku. mno – dem deutschen volke – řikám si v hlavě (a nad jihoamerickou verzí otroctví se bavim). před hodně svym vhs experimentem, co by šel volně přeložit jako “dva italský famáci a jedna sjetá teenka tenkrát v římě” slyšim jemnohrubý chrápání (ne)přítomný valašský spojky – tak si alespoň v mezičase vybavim jugoslávskej exkurz, kterej přesně dle mýho “sedím na konári, drásám se v minulosti a je mi dobre” gusta funguje dle principu dvě dekády starejch fotek, který rámujou rámování kamery stejnejch míst v současnosti. juxtapozice s holkama, co držej obrovský printy zachycenejch vzpomínek z míst, kde na sebe sousedi ještě nedávno vytahovali meče a sekery. výstřelek, na kterym se nejvíc dá cenit autenticky čirá výpověď lidí, co tam po sobě schovaný v kopcích před pár lety stříleli – a těch, co nevědí, kde maj po nepřehlednejch masakrech pohřbený blízký příbuzenstvo – tož si dáme tu rakiju, alespoň, ne? hodně silný.

kvůli našemu kapelnímu předskakování v rock café a jistejm algiers v lucerně stíháme berlín až popáteční den plus dvě, spaní nad vltavou směrem dolu na sever (hallo imlauf) je zažitou samozřejmostí, i když je to tentokrát stejně trochu jiný. neni to dvojicí pitvořivejch američanek v kupé, co mě poprosí o zhasnutí světla (přílivem radosti jim tim mám chuť líbat ruce a mejt nohy) ani usínající čecho-moraváci vedle nich (my), ani ústí, hrad a ty skály kolem, neni to ani covid-19, co si v aerosolu felí někde v mracích číny a itálie jako hrozba tak vzdálená, že ani nemůže bejt myšlena vážně. myslim na chalupu a sudety, starý kabáty po němcích a oficírskej meč, co pamatuje rakousko-uhersko, kterej jsem jako malej nemoh' za boha nikdy uzvednout. a zadní pokoj s kamny, kde se někdá stalo něco černýho, v dobách kdy se muselo loučit a přemigrovat o pár kiláků dál, nach norden. tuhle svoji emoční rozšklebenost považuju za vrchol vlastního epigonství v průběhu věků, trapno mi přikáže se nad tim uculit a dál přes agnes obel poslouchat drkotání vlaku, rychle, než přijdou drážďany a chladnej kalkul dvou set kilometrů nudný rovinky až na známej hauptbahnhof. žerem žaribo s red bullem – sladký bonbony jsou základem každýho dobrýho filmovýho festivalu, kdy chcete stihnout alespoň sedm filmů denně.

u akre nečekáme ani minutu, rychle rezervujem místa na radokovu dalekou cestu (1948), jejíž restauraci uvádí lámanou angličtinou bregant – vybavim si neshody z famácký akademický půdy a připravuju rozmordovanou hlavu na holokaustí nálož. scéna přechodu židů přes bláto v terezíně za doprovodu statickýho marching bandu – že tohle vzniklo jeden, dva, tři roky po válce mi furt nechce uplně pochopit. stejně jako vidět adolfovy projevy v publiku plnym lidí, jejichž jsou historickou součástí, půdou, ze který vzešli a za kterou se můžou, ale taky nemusej stydět. dost nečekaně zážitek, na kterej vzpomínám ještě teď, v květnu.

na úplně první velkou věc ale zapadnem jak němci do krytu do evergreenskýho palastu, kde promítaj novou kelly reichardt, moje želízko v berlínskym ohni a filmově-nezávislá crush od pozitivního ekoterorismu z night moves (2013) s eisenbergem (mimochodem jedna z prvních recenzí u nás). dvacet minut před titulkama si dokresluju přicházející konec a poprvý na berlinale maskuju slzičky, co nechám ztýct do sáčku od toho hariba, co jsem do sebe cpal na čtyřhodinový cestě sem. starobylý téma přátelství, jehož teplo a jasnej přesah mě mrazí na prdeli. film, na kterej myslim každej den od projekce, což se cení, jasně nejlepší věc soutěže. mimochodem na pomyslnym žebříčku kvalitních premiér opět vítězí snímek z úplně první projekce festivalu, ve varech to byl vloni boží ranní parazit (2019) na kolech v puppu od thermalu, po kterym jsme na ruský kolonádě hledali dech a já nožní malíček, kterej mi z nový fancy sandále krvácel (v lékárně vyřknu za balíčkem s náplastma světácký спасибо). zpátky do německa – hotel je od paláce deset minut, v noci tak pravidelně zahejbáme po silnicích, co se deštěm lesknou na pohlstrasse. pak vpravo před svítící reklamou o dvou pánech s nečitelnym nápise o kondomech. špínu měníme každý den. k vajíčkový snídani performujem pro zdi a dveře s čísly pokojů nalepenejch lepící páskou ten pravej zombie walk, moje kvazi–vegetariánský já žvejká mozarellu a párek.

do profese, se kterou lze celkem snadno proniknout na mezinárodní majstrštyky do míst jako benátky si promítám silně osobní momenty s lidma, se kterejma jsem ty chvíle a místa trávil, a tráví se to podobně těžko jako obligátní mastnej currywurst, kterej prostě musí proběhnout (houska upadne do mokrýho asfaltu, což jako správný čvachtání cenim). mimo filmy je záhodno samozřejmě vnímat denní a noční město, jeho rytmus a budovy, co vyrostly v dobách, co ještě nebyl nikdo z nás na světě. sklo, malta, domů si mužeš ze suvenýrů odvízt kus berlínský zdi. meziprojekční procházka se poprvý povede před projekcí výborný the assistant (2019), kdy chodíme kolem zoo palastu a uzavíráme se na čtvercovejch kruzích v kantstrasse, dolu po joachimhaler-strasse přes kurfurstendamm (vzpomenu si na přezdívky ze školy v devadesátkách, myslim tim mejch, ne toho skvělýho filmu od hilla – jde to s náma z hillu, díky břite – a jako správnej českej špek se směju nad kuřbuřtem). u kostela kaisera wilhelma pokoutně fotim kolemjdoucí a trochujdoucí, představuju si fotogenickýho černocha z alexanderplatzu minulej rok a svoje čekání na nic, když jsem tu byl poprvý sám, bloudění po studenejch berlínskejch bytech s lidma, co neznám, čekání na grizzly bear se stany uprchlíků v tierparku v neukollnu, a selfie na pětatřícu s chrisem taylorem, který kromě mě nikdy nikdo neviděl (a při kterym těžká, rozkolísaná nikoňácká ef-šestka zázračně zaostřila). nevěděl jsem, co říct, tak jsem vyblil něco o největším fandovství (<3) a o tom, že by měli někdy dojet do prahy. a o rok na to v srpnu dojeli, i když za to moh’ pravděpodobně booking, žejo. nic neřikám, radši.

jsem dospělej člověk a platim si za hotely kartou, ponožky házim po zemi bez obav o to, co musí paní pokojská následně uklízet. když si z ruskýho dau-natasha (2020) trochu zaseru trenky, nemusim se bát, že je někdo zvětří, protože jsem tu už zase sám. tož si dám koupel aspoň, když už jsou ty éčka v luftu (a luft smrdí, takže čas uzrál). cobyne, samosebou za zvuků obligátních berlínskejch sanitek, přeřvu to novou deskou agnes, jejíž načasování výlezu nemohlo bejt přesnější, typičtější, trapnější. prostěradlo je propocený, studený, hltavý. cestou z poslední projekce studuju jména na zvonkách, vzpomenu si na afghánskou princeznu a noční úprky po zvonění na fancy benátský vily. čudlíky vidim, blíž se neodvážim.

novinářský semeno je veselá kopa, správná posádka – zvyk jsem si na leta prověřený pražský novinářky, i na legendární prdící čokly a občasný zastavení promítačky. zas nechcu křivdit, myslim že to bylo naposled při dark knight rises (2013), to pamětihodný odpoledne v atlasu někdy uprostřed mezidobí 2013, kdy jsme chtěli všeci jenom chcípnout a toho novýho nolana rychle -a exluzivně- napsat. tady jsem proto jak ryba ve vodě, v sálech nacházim jenom milost a hřejivý sedla – nesnášet lidi je dneska cool, tohle je ale fakt příjemný. třeba takový 1917 (2019) na chodově v cinemacity s chroupáním popkornu a dějovejma komentářema vyřknutejma umaštěnejma normies při tichu přece nemůže přežít nikdo, ne? nezapomenutejlnej giuseppe co mi hází foťák a batoh do uličky po příchodu do sálu na biennale dvacet minut po startu filmu s vřenčením “miscusi miscusi” se nekoná, zdaleka nejvtipnější je moje spojka, co si hází ve velkym sále (kde sedí dafoe pár řad před náma) zhruba v půlce siberie (2020) svetr přese mě na vedlejší sedadlo, kde ovšem zevlí plátnem zhypnotizovanej cizí pisálek (nikoliv prázdnota). zleva slyšim zmatený český “pardon” a chichotání, zprava zírám do obličeje rozškebenýho feláka, co se na mě chechtá – těžko říct, esli je to tou rozpřáhlou buchtou s krátkejma vlasama vlevo, nebo tou atmosférou, co navodil před náma prdící willem. řikám si u toho, že my dva jsme mohli bejt klidně kamarádi, vzdálenost mezi spolkovejma republikama by jsme si krátili na hajzlu a blbejma kecama nad hosteskama. žití šlo ale jinudy, rychle se proberu, protože siberia končí tim, že si jde polární dafoe povařit rybu, která začne pěkně po německu opakovat nějaký hovadiny, načež se kamera zvedne do zasněžených štítů okolo a se zatmívačkou do titulků začně hrát black metal. nadávám si, že jsem pět minut odletěl myšlenakama do hamburgu a nedával pozor, tohle je totiž čirý zlato.

zbytek asi nestojí moc za řeč – německý slaboty v soutěži typu undine (2019) jsou čirej amatérismus s dvaceti koncema a proto velký špatný. je to něco, co bych teď natočil snad i já, kdyby mě před osmi lety vzali na famáckou režii – na autoportrét jsem používal nokii, která "uměla video", exponoval jsem sebe dělajícího stojku u stěny, kolem nohou omotaný stromečkový světýlka a přese mě projektor svítí cizí penetraci z pornhubu. přes to samozřejmě intelektuální voiceover o stárnutí, nechutí cokoliv dělat a absenci jakýhokoliv směru bytí. vlastně to nebylo zas tak špatný (bylo).

na ještě o fous horší notu hraje francouzskej příspěvek le sel des larmes (2020), kterej jakoby vypad ze špatnejch příjímaček tentokráte do písku (velký p). týpeček brousí dvě (a více) koc, jednu zbouchne, ta druhá se tam pořád sprchuje nahá v různejch otvorech – oknech, dveřích, mezaninech. týpečkovi radí jeho tatík (kandidát na malinu) a jsou tam všude filozofický monology, jak jako na mezilidský vztahy. v ročníku berlinale, který si na stereotypizaci holek dává všude pozor, je přítomnost koupelnovejch bobrů a opakovaně zbytečnejch dívčích full frontalů v hlavní soutěži nepochopitelnym přešlapem. bylo každopádně super hromadně se smát nad autorovou blbostí a pozorovat, jak na ní reagujou různý typy diváků. smějem se na sebe, nebetyčná hloupost očividně sbližuje národy.

v samotě posledního dne si pak vyhodim z kopejtka u-bahnama do centra, kde se ve festivalovym cinestaru hraje očekávanej ostrochovský, z jehož q+a angločeštiny musim utýct honem, daleko, pryč. totáč, osmdesátky, na můj vkus dost vyhoněná kamera, moc moc se snažim na ten film napojit, ale prostě to nejde. nevím, třeba to je přesaturovanou povahou vidění pěti-šesti věcí za den, ale za všehovšudy meh. ocenim ale tvůrčí odvahu a ještě za úprku ze sálu dodám hvězdy v pomově databázi a hned mi píše martin svoboda, co že to jako dělám, že se na to těší a že to nemám kazit. napůl v žertu, napůl ne. československá filmová databáze connecting people since 2020. na celý týhle alexanderplatz anabázi je zdaleka nejlepší dojezd, na kterym nedokážu postaršímu páru někde z řecka poradit, jak se dostat do restaurace berlín (ne, fakt se tak jmenovala), poradim jim sledovat řeku, načež se čekajíc na bus do potsdamerplatzu rychle vychčiju do toho temnýho parčíku pod vysílačem, což mi dodá neskutečnýho blaha. v busu jsem jenom hlava koukající ven, jako v i promise od radiohead. alespoň vychcaná.

jinak moc fajn literární promiskuita v shirley (2020), tohle určitě koupěj kluci z be2can, řikám si během projekce, kdy půlka sálu plná daily pressu spí. favolacce (2020) mě i přes chladnej kalkul dokáže slušně mentálně rozebrat. když si sbírám svoje kousky před palácem tak úplnou náhodou objevim pizza hut, kterej se trochu nešikovně schovává cestou k postupimskýmu nádraží, a paní mi dá dva kousky pizzy na €3.20, ale z €2.17. tahle nečekaná štědrost směřovaná k žrádlu mě poleje blažeností, která se dá srovnat jen s tim chcaním na alexanderplatzu. při hodně nešikovnym požeru u cinemaxxu na sobě cejtim pohled typický německý intelektuálky, před kterym se schovám do koše (tam se podusim cígem). a samozřejmě mi pak ihned docházej pejpry.

berlinale nechávám daleko za sebou se správnou sovětskou pachutí (dau natasha (2020) si fakt nenechte ujít, vodku s blitím v kouři a s hodně exploatační penetračkou herců na plátně v tomhle kombu často nevidíme), z vlaku zírám na zastavený vrtule větrnejch elektráren a myslim na Schmitkeho ze starejch varů, prahu jen tak minu a letim rovnou na východ tuzemí na jedno poezijní čtení, ze kterýho stihnu tu jednoznačně nejhorší část, takže si pak venku na cígu při kupování lístku na první ranní pendo do metropole povidám sám se studenym, olomouckym vzduchem. zas někdy, berlíne, a my snad hodně brzo, kelly.

jo, to jsme teda my ⬆. alespoň mi to už budete věřit. ahoj.☞ PINBACKER