Blog, 3. květen 2022 15:27Studentka Sudková píše o stavu letošního Berlinale

REPORT (KS) — Filmové festivaly prožívám vesměs pořád stejně, nejdřív si tři dny zvykám a pak je mi najednou líto, že končí, nebo že je čas vrátit se k povinnostem. Proto si radši beru k tomu všemu jeden den volna navíc (Itinéris approves) nejen na vstřebávání dojmů, ale především pro hladší návrat do všedních dnů. Festivalu letos věnuju dokonce TÝDEN mého drahocenného času, ani v nejmenším však nejde o čas promrhaný – stíhám čtyři a víc filmů denně. Když z toho mám už čtvrtý den hlavu jak dýni, beru si na odpoledne volno a v chladných ulicích všechno viděné pomalu zajídám donutem se šťastným hrošíkem, takže jsme v těch ulicích vlastně dva.

Největší sranda letošního ročníku se opakuje hned několikrát, a to při hledání míst v Berlinale palastu, kde se sedadla číslují od prostředka (!!!) směrem k východům, a je tedy nutná znalost levé a pravé strany (eh). Zmatená z toho, jestli jsem někomu nezabrala sedátko, kroutim hlavou o skoro 360° a věnuju pozornost random přívrženci (zřejmě) americké novinářské obce, jenž se po náročném stoupání na podium rozčíleně obuje do systému rezervací a automatického přidělování míst, který mě ale po loňské zkušenosti z Varů vůbec nemůže rozhodit.

Co se ale letos rozhodně opakovat nemůže je obtěžování novinářských kolegů ledabylým pohazováním svrchních částí oděvů (v roce 2020 o tom psal Adam tady), protože ke každému systémem přidělenému místečku automaticky náleží dvě volná místa z obou stran, prostoru pro odhození čehokoliv je tedy dostatek: tedy s tím rozdílem, že letos je podstatně horší počasí a větší zima, takže vedlejší sedátka slouží maximálně tak pro zapadnutí (a zapomenutí) akreditace (dvakrát Zoo Palast, jednou Cinemaxx) nebo ukrytí níž zmíněného bezedného sáčku s haribáky (všude).

To, co se před dvěma lety zdálo jako srandovní hrozba kdesi v Asii, je teď každodenní realitou, berlinálí personál si proto každý den striktně zakládá na několika kontrolách všech možných důkazů bezinfekčnosti. Ve frontě na antigen se před testovacim busem u Cinemaxxu několikrát zasměju vlastní vzpomínce na umatlanou lahvičku dezinfekce v press centru z předminulého roku, kterou dost možná za celý festival ani nikdo nepoužil. Letos jí protečou hektolitry, k tomu se celkem hrotí druhy používaných respirátorů a v kinosálech se nesmí nic konzumovat. To jsem naštěstí pojistila znovu uzavíratelným sáčkem plným bezkonkurenčně nejlepší kombinace haribáků a skittlesek a vodou, jejíž pet-obal před návratem domů ještě stíhám vrátit a za utrženou zálohu pořídit už opravdu poslední dunkiny do zpátečního vlaku.

Konečně tedy k tomu hlavnímu: letos si dávám za cíl v kinosálech neusínat, při každodenním návratu na hotel až po půlnoci je to ale těžké a leckdy mi to neulehčují ani viděné tituly. První den naprosto epicky stíháme projekci už o půl jedné, začínáme dobře, i když zdaleka ne líp jak před dvěma lety: možná je to tím, že nestartujeme Hlavní soutěží, ale Fórem. Už jsem ale poučená a vim, že ty pravé poklady se dají vychytat hlavně tam a v Panoramě.

Dovolím si tady tedy stručně vypíchnout to nejlepší (a nejhorší), co bylo viděno: ze všeho nejvíc u mě bodují ruské Produkty 24 a kazašský Baqyt (oba Panorama), obojí musím trávit ještě několik dnů po návratu zpět do domoviny a v myšlenkách se k nim vracím i po dvou měsících. Možná by bylo jednodušší tyto nepříjemné snímky vytěsnit tím, co se nepovedlo: přehršel špatno-trapno-achjo-nevim romantických melodramat především z francouzské a německé produkce, které by se vedle vážně míněných témat daly považovat za ztrátu času. Z té francouzské mě ale upřímně celkem mile překvapila La Ligne s takovým slabým odvarem Lisbeth Salanderové, s jejíž představitelkou pak pravidelně stojim ve frontě na currywurst: akorát, že tahle Lisbeth nepomáhá vyřešit šílené tajemství rodinného koncernu, nýbrž brnká s mladší ségrou na kytaru a pěstmi se vrhá maximálně na vlastní matku.

Když si pak jeden den chystám vlastní program, ze zvědavosti si bookuju vstupenku na Brainwashed: Sex - Camera - Power, jelikož cokoliv, co má v názvu alespoň jeden explicitní výraz, na mě působí okamžitou bulvarizací (a už delší dobu pozoruju, že mám nějakým zvláštním způsobem potřebu těmito snímky obohacovat svůj život). Ze sálu vycházím ve značném zmatku a malém naštvání: nejdřív z toho viním lehké chrupknutí (ajaj) a jazykovou bariéru, později si jako studentka humanitních věd uvědomuju, kolik chyb dokument obsahuje. Objektivizace ženského těla je bezesporu aktuálním tématem (ve filmovém světě asi ještě o něco aktuálnějším), ale každá mince má dvě strany a dokument bude polarizovat zřejmě jenom proto, že ta druhá strana nemá žádné zastoupení.

Poslední den před odjezdem zpátky k diplomkám, pracím a povinnostem jdem už jen na jednu projekci: české Kdyby radši hořelo, což mě chytá za srdíčko nejen důvěrně známým prostředím (filmovou ves mám takřka za kopcem a mentalitu lidí na vesnici vlastní), ale taky křesťanskými fóry, u kterých se hlasitě směju jako jediná v sále. Lepší tečku za celým festivalem bych si snad ani nemohla přát, říkám si při odchodu ze Zoo Palast, zatímco kontroluju večerní jízdenku, připravuju se na naložení batožiny a cestu na hauptbahnhof. V Berlinale Palast ještě stíhám klasické selfíčko v nekonečném zrcadle na dámských záchodcích a cestou z busu mávám ulicím, které už zas znám o něco líp. Tak (snad) zase příště, juch!☞ PINBACKER