Letošní Sundance, následně Berlinale, nyní Karlovy Vary a v létě i chystaná tuzemská kinodistribuce přináší filmovou prvotinu s duší, co se vidí jednou za dekádu. Celine Song suveréně debutuje s autobiografickou cestou skrz vlastní dospívání v dobách imigrace, zažehvší fatální magiku dvou spřízněných duší, co nikdy nedostanou kýžené kroky společným životem, přesto se o to pokouší. Song na přesné stopáži citlivě tematizuje deterministické pravdy o osudových cestách, bolech, vše s nevídanou mírou přirozena i okouzelní. Korea prostě jede!
RECENZE (AH) — Song v PastLives využívá skryté síly, co se často nenápadně radí právě debutistům: totiž čerpat z vlastních prožitků, jsou–li silné a mají–li nosné téma. Podobně, jako první alba hudebních skupin jsou desky, co se “vlastně točily” mnoho desítek let, než hudebníci vyrostli, naučili se hrát, dospěli a do písní vložili kompletní dosavadní zkušenost svých prožitků. Song se s Past Lives chameleonsky transformuje z pozice scenáristky divadelních her (podobně jako její hrdinka Nora) do režiséra hraného (i hravého) srdcebolu, kde úročí obecně platné, přenositelné slasti i strasti odžitého času. S nimi vede v divadelním duchu trio herců, skóruje už předprodukčně jejich sednoucím castingem s nebývalou (a tolik potřebnou!) chemií mezi odloučenými přáteli z dětství Hae Sungem (Tey Yoo) a Norou (Greta Lee). Absolutní úspěch korunuje osudovým kouzlem, které přesahuje všechny, co prošli životní útrapou s nějakou pro sebe osudově předurčenou duší. Připočíst zručnou filmovou řeč, která hněte z malého příběhu o velkých věcech, co rozkládají časy, země, kontinenty a snad i gravitaci, přesnou anekdotu bytí. Tady není sukces zaručen, je předurčen.
A24
Past Lives jsou strukturální dualitou triptychu časového (dětství, studentství, dospělost) a postavového, z čehož prim hraje ústřední pár–nepár. Jejich paralelní životní stezky jsou v ranném věku odloučeny imigrací Nory do Kanady/Spojených států a následně ubíhají po dekády jinými směry, tisíce kilometrů daleko od sebe. Oba načnou svá privátní multiverza rozhodnutí a větví, po kterých ve svých liniích šlapou vpřed, přesto je fatální magnetismus stále svádí mezi sebe. Song toto téma uvozuje korejským 인연 [inyeon], tedy neoddělitelným, předurčeným svazkem dvou lidí po celou dobu vlastního bytí, ať už jde o mileneckou dvojici, či jen náhodné kolemjdoucí, co o sebe nechtěně zavadí na ulici. Předurčení, kterému Hae Sung a Nora nezvládají uniknout, je na kordy s nezvratností osudů, které si v prožitém čase již zvolili a co jsou nuceni hořce akceptovat. Ale co by bylo, kdyby?
A24
Idea faktu, že charakter všech osudových vztahů řídí vypečený rozvrh a jsou vyšší, neviditelnou silou dopředu pevně dané, je jen část uvození celininy zkušenosti. Je to ovšem důležitý a silný citový podklad, co nad rámec stopáže snímku přesahuje čas i prostor. Tam, kde Nolan komunikoval skrz gravitační vlny láskou (Interstellar, 2014), Wong Kar–wai trávil osamělé společné večery s Chow a Li-zhen (花樣年華, Stvořeniprolásku, 2000), Karim Aïnouz nechával osudově tápat sestry Guidu a Eurídice v cizinci přeplněné restauraci (NeviditelnýživotEurídiceGusmao, 2019) a Charlotte Wells nedořekla svému otci vše, co chtěla (Aftersun, 2022, recenze), tam v posmutnělém nadzemí proběhne nit spojující Hae Sunga a Noru dohromady, jen aby je zase odloučila a poté zase spojila. Sentiment začne naplno tnout do živého po jejich společném shledání po letech v hořkosladkém třetím aktu v New Yorku, kde chemie ústředního dua vykřeše z dětství ponechanou koketérii i čirou radost z přítomnosti druhého. V hořkosti nechybí přirozený a potřebný humor.
Po všední nádheře těchto chvil přichází o to drtivější skutečnost, co vyvrací ideu šťastných konců a čekaných zklamání. Mluví spíš o komplikovanosti světa, o tom, že život je ústy Jáchyma Topola “krásnej, ale smutnej. krásnej ale je, to vim”, o plejádě nástrah mnohovrstevnaté existence, kdy jeden i přes všechna předurčení světa stejně nikdy pořádně neví, co ho čeká za rohem. Tato nejistota přece může vést k nečekaným překvapením, co jsou často mnohem hodnotnější než předem očekávané štěstí. Podobně jako nejistota vize náhodných pozorovatelů, kteří úvodní hádankou v baru dotvoří jednu z nejdojemnějších scenáristických smyček a oběhnou nápadový homerun z dílny Celine Song.
A24
A i když jde v případě snímku o hezkou bolest, kterou vidíme na míle dopředu a čekáme její příchozí sílu, pro Celine je s přehořkým upřením kýženého vývoje děje důležitější akceptace rozhodnutí, která v životě děláme. Ať už by ty jiné, minulé či budoucí, byly krapet romantičtější, usměvavější, nebo alespoň méně bolestné.☞ PINBACKER
Filmovou hudbu si poprvé u většího hraného filmu zkusilo hudební zastoupení americké kapely Grizzly Bear – Daniel Rossen a Chris Bear. Společně s prozatimním filmem roku si můžete poslechnout i soundtrack roku na Spotify, nebo kdekoliv jinde.
napsal Adam H.
