Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Je krev hustší než voda? A co krev rodiny, kterou si ukradnu? Odpovědi hledá Hirokazu Koreeda ve svém posledním snímku Zloději (2018). Nejedná se přitom o obrat v dosavadní tvorbě japonského auteura, naopak: Koreeda se tematicky vrací jak ke starší tvorbě, zejména snímku Nikdo to neví (2004), tak k pozdější, například filmu Jaký otec, takový syn (2013). V obou těchto filmech lze spatřit záblesky Zlodějů, oba filmy však Zloději zásadně myšlenkově rozvíjí a komplikují. Jejich látkou totiž nejsou jen nefunkční rodinné vztahy, ale rodinné vztahy apriori neexistující – postavené na vodě.

Kradené poutorecenze napsal

Lukáš Červený

dne 7/5/2019

Už název filmu v japonštině vedle sebe staví dva klíčové pojmy: drobnou krádež (万引, v latince „manbiki“) a rodinu (家族, „kazoku“). Tématem filmu je vztah mezi těmito dvěma pojmy: „rodina Šibatů“, která nesdílí krevní pouto, a dokonce ani ono příjmení, totiž existuje jen díky krádežím. Od nich je jen krůček ke lžím, včetně té nejzásadnější, a sice že „rodiče“ jsou stíhanými vrahy. Touto lží Koreeda dosahuje dvojího: etické problematizace citového pouta a současně relativizace pouta pokrevního.

Lži ani zlodějnu přitom Koreeda nesnímá s negativním zabarvením. Hned v prvním záběru Zlodějů jízda kamery upozorní na domnělého otce a syna, kteří přicházejí do obchodu krást, namísto dramatické hudby však skladatel Haruomi Hosono promyšlenou krádež podbarvuje jazzovými perkusemi a hravým klavírem. Koreeda se tak režijně nejen vyhýbá návodnosti, podporuje i autonomii postav. Diváku tempem scény vzkazuje, že nejde o zločin, který vidíme. Ten je sám o sobě zanedbatelný, pro postavy běžný. Jde o dva zločince a vztah mezi nimi, jenž se bude v průběhu filmu proměňovat spolu s odhalováním předcházející fabule.

V té o krádeže jde – jen ne ty drobné. Jak bylo řečeno, japonský název („Zlodějská rodina“) je o něco trefnější než ten český, i název Zloději však v sobě nese potřebnou ironii: to když se dozvídáme, že chlapec Šóta do rodiny přibyl prostřednictvím únosu stejně jako malá Juri. Chování Šóty diváka od počátku upozorňuje na zvláštnost vazeb mezi postavami: nejvýrazněji, když odmítá Osamua oslovovat „tati“. Klíčový obraz, ve kterém Osamuo nutí Juri i Šótu k tomuto oslovení a vlastně přistoupení na kolektivní lež, nechává Koreeda doznít hned dvakrát. Jednou, když chce Osamuo krást z aut na parkovišti a Šóta se snaží mu to vymluvit, protože sám byl na takovém parkovišti nalezen („Tehdy jsi taky kradl, když jsi mě našel?“ zeptá se chlapec Osamua). Dialogem Koreeda vyvolává otázky po Šótově skutečném otci, potažmo celé rodině. Zároveň ale prohlubuje Šótovu nechuť spolupodílet se na lži rodiny smyšlené. I proto se Šóta dokáže sblížit s jejím nejnovějším členem: Juri. Jedině ona není zatažena do sítě lží a krádeží a ze stejného důvodu právě ji Šóta sám do této sítě iniciuje: gestem mlýnku s prsty, které umí jen zkušení chmatáci.
© GAGA

Druhé doznění Osamuovy zoufalé potřeby otcovství je v posledním záběru filmu. Šóta, ujíždějící autobusem, se otočí na po silnici běžícího Osamua. V tuto chvíli tuší, že se vidí naposledy: přesto teprve teď neslyšně rty artikuluje kýžené oslovení „tati“. Jako by jistota trvalého odloučení podmiňovala dokončení konstruktu rodiny, který Osamuo se svou družkou Nobujo pracně budovali, a který se zdánlivě rozpadl při policejním vyšetřování. Zánik reálného vztahu dvou osob tu konečně umožnil Osamuovy být oním tatínkem, na kterého Šóta bude vzpomínat.

Osamuovo a Nobujino pojetí rodiny je vůbec emocionálním jádrem filmu (a zřejmě i Koreedovým poselstvím, jakkoliv jej pozdější vývoj děje Zlodějů komplikuje). Poté, co Nobujo s Osamuem unesou Juri, ji Nobujo plně integruje do rodiny objetím a ujištěním, že lidé, kteří se dokáží láskyplně obejmout, k sobě patří jako rodina. Dodává, že násilní rodiče ani nemají právo rodičemi být. Jenže kdo pak má? Vztah Nobujo a Juri, symetrický s tím Osamua a Šóty, vrcholí v okamžiku, kdy Nobujo holčičce ukazuje jizvy od bývalého manžela. Dítě, zvyklé na otce-násilníka, však v tuto chvíli stejně jako divák netuší, že nejzávažnějšího násilí (vraždy) se dopustila právě Nobujo. Koreeda tak dovršuje hořkou ironii fabule: divák navázal vztah s postavami, o kterých vlastně – tak jako obě děti – nevěděl to hlavní.

Jenže jde skutečně o to hlavní? Když na sebe Nobujo vposledku bere všechnu vinu a odpykává trest ve vězení, stvrzuje, že pravým viníkem je ve Zlodějích etice se vymykající cit: mateřský a otcovský ve věci zcizených dětí; přátelský ve vztahu k peněžně využívané „babičce“ Hacue i mladé Aki; milenecký vůči Nobujinovu zavražděnému manželovi. Cit je tím, co svedlo postavy dohromady, ať už proti jejich vůli nebo ne. Oním hlavním, o čem divák ani děti nevěděly, je zločin z vášně, který však Koreeda definitivně relativizuje, když zabírá tváře protagonistů vystupující z holých zdí výslechové místnosti. Smířené výpovědi Nobujo a Osamua právě díky volbě pozadí, svícení a záběrování (je to poprvé, co kamera snímá jejich obličeje v detailu, ve středové kompozici a zároveň o samotě) dávají vyniknout životnosti předchozích domáckých situací i prostředí. Dům s mizanscénou plnou barevného haraburdí či moře, kde „rodina“ společně uskakovala vlnám: všechna tato zabydlená místa stojí v ostrém kontrastu proti chladu místnosti se dvěma vyšetřovateli. Ti dětem i dospělým pokládají předem připravené otázky: znají je však v tuto chvíli méně než divák. Vražda se v hierarchii informací ocitá hluboko pod lidstvím postav. Koreedova kritika odlidštěných institucí a procesů je v tomto ohledu otevřená. Není divu, že v eticky přísné a kolektivistické společnosti Japonska vyvolala bouřlivou diskuzi.
Šótova cesta od popření (nechá se chytit) k znovuuznání (tiché „tati“ v autobuse) rodiny je tedy nejen cestou osobní divácké zkušenosti, ale i v širším slova smyslu cestou k odlišnému nazírání konvencí. V momentě, kdy se plátno zahalí do černé a doznívá Hosonoův klavír, jsme znovu konfrontováni s týmiž dvěma pojmy – zlodějina a rodina. Jenže poučeni syžetem filmu už nejsme schopni posoudit, která rodinná vazba dává smysl víc: jestli ta pokrevní, nebo i nějaká jiná, aťsi ukradená a vymyšlená.

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1