Thomas Vinterberg se ve svém nejnovějším snímku potápí do vod pro něj neprobádaných katastrofických žánrovek. Místo porušování filmových pravidel a stavění různých morálních konfliktů přichází obsazování hvězdných jmen. Vypouští vkusně snímaný ponorkový film díky režijní jmenovce i nějaké torpédo?
Mít na place Dána a Angličana? Nevadí! Mít v hereckém ansámblu Francouzku, Belgičana, Švéda, Němce, Skota? Furt nevadí! Točit s nimi o Rusech? Jó, to vadí…
Jenom kvůli tomu, že národnostmi přecpaný Kursk začíná jako špatný vtip, by nutně nemuselo býti smutno. Režisér Thomas Vinterberg už dávno zanevřel na hnutí Dogme 95: adaptaci anglického románu Daleko od hlučícího davu však s podobně mezinárodním týmem za zády slušně zvládl. Tentokrát zkouší své síly ve vodách katastrofického filmu dle skutečných událostí. A právě tady vězí pomyslný háček: jak věřit předkládané skutečnosti velkofilmu, když se v ní neozývá ruština?
Adaptace v případě Daleko od hlučícího davu vysvobozovala tvůrce hned nadvakrát: svým jazykem i dobovým prostředím. V Kursku se sice scénografie drží představy paneláků coby monster připomínajících studenou válku, je jí to však málo platné. Ruské maminy v Kursku zkrátka žehlí u televize s titulky v azbuce, ale moderátorem mluvícím rádoby ruskou angličtinou. Jakákoliv taková nedůslednost pak diváka vytrhuje z jinak přehledného narativu a, co je horší, dává zapomenout na každé zajímavější technické řešení. 2018 Via Est. All Rights Reserved. Tomu škodí také nesoulad mezi použitými kamerovými postupy. V jednu chvíli například sledujeme příběh (rámcově vyprávěný malým synem jednoho z námořníků Míšou) okem neklidné kamery, tolik typické pro Vinterbergovo pojetí Dogme 95. Narozdíl od Triera mladší Dán nikdy neskákal přes osu, jen neklidným prstem zoomoval pro umocnění špinavosti snímání. Kameraman Anthony Dod Mantle, který se s Vinterbergem potkal i při natáčení Festen, dodržuje v Kursku tyto postupy jen u intimních scén, jako je úvodní svatba nebo mazlení se hlavního hrdiny s jeho ženou u rozžhavených kamen. Potud si Kursk vytváří kouzlo autenticity. Obsazení známých tváří namísto rodilých mluvčích ho ale pokaždé definitivně rozbíjí. Ani kamerově se ale film nedokáže rozhodnout, jestli bude spíš věrný realitě, nebo stylizaci: scény v kostele přechází do plynulých jízd, snímání velkých celků přístavu s hrozivou ponorkou používá CGI a co nejčistší kompozice.
Co jde naopak Kursku k duhu, je hra scenáristy s divákem. Od úvodního získávání sympatií skrze drobné znaky se dostáváme ke vtipům o ledních medvědech vyprávěným na dně moře, to vše se zdravou nedůvěrou k „těm nahoře“ a jejich rozhodnutím. Ta Kursk staví proti rozhodnutím „těm dole“ (tedy námořníkům na dně moře), která jsou víceméně předvídatelná, ale přesto ztvárněná tak, že zaujmou. Dlouhý záběr ponoru dvou námořníků, kteří sotva vystačí s dechem, patří k těm momentům, kdy divák lituje, že Kursk není takhle důsledný častěji.
Kursk tak vychází jako polovičatá snaha o technicky i myšlenkově ozvláštněnou velkoprodukci, kterou hatí vlastně až banálně hloupé rozhodnutí: nechat všechny mluvit po anglicku. Třeba je lámaná angličtina promyšleným záměrem nutícím k vytržení, kdo ví? Nové hnutí Dogme 2018 s jedinou podmínkou – obsadit herce nejméně pěti národností – se doufejme nekoná.
Vinterberg má z posledních let s dramaty z různých epoch dle všelijakých předloh (klasicky literárních, smyšlených či mimózních) nabyté zkušenosti – ať už jde o veleúspěšný Hon (2012), vlažněji přijatou Komunu (2015) či bezbřehou romantiku v Daleko od hlučícího davu (2015). V mezinárodně obsazeném anglofonním Kursku autor pracuje se soupiskou obměněných i pro něj staronových matadorů, hlavní herecký tahoun Matthias Schoenaerts mění osudovou Bathshebu (Carey Mulligan) za Tanyu (Léa Seydoux), filmový autor opouští viktoriánskou Anglii, druhou polovinu 19. století přepíná na srpen roku 2000. Prostřednictvím Schoenaertsovy protagonní postavy sympatického poručíka ponorky exponuje post-dačovský ruský sever poloostrova Kola: přístavní Murmansk je přesným opakem snových Sibiří a divoce čarovné ruské přírody. Je to pláň s věčnou zimou, větrem a Beringovým mořem. Místní muži se živí jako členové armádního námořnictva – ať už z důvodů čistě geografických, či jako dědictví povolání jejich otců.
Autor si na dvou hodinách stopáže v rámci vcelku banální žánrovky hlídá všechny typické a důležité propriety, které má strukturální lešení obsahovat – což je na produktu s jeho razítkem a dánskou poštovní známkou asi největší škoda. Vinterberg nezapře minulost, a i když od dnů Dogmy ušel velký kus cesty, neodpustí si jazykovou berličku s nasnímaným prologem a epilogem: obojí představuje to nejlepší i to nejhorší z jeho katastrofické i katastrofální příhody. Vcelku vkusně budovaná expozice s hned několika náhledy na smrt sto osmnácti lidí, včetně pohledu dětského, které se jeví jako rozhodně nejzajímavější a i pro pana režiséra nejvíce upoutávající, se ztrácí poté, co ponorka vyplouvá na širé moře. Pro filmové fandy alespoň trochu políbené skoro dvacet let starou tragédií nenabídne snímek nic moc nového: Vinterberg na jednu stranu přiznává knižní předlohu, na druhou servíruje rozpis z wikipedie de facto bod po bodu. Z faktické pravdy o několikahodinovém životě sto metrů pod mořem tak nemá nad rámec již viděného co nabídnout, nejsilnější je tak v tom (alespoň z části) vyfabulovaném. Příkladem za všechny sestercie jsou kyslíkové kapsle, pro které si námořníci musí po smrtící explozi doplavat do zatopené části ponorky, díky čemuž vzniká pamatováníhodná sekvence v jednom, velice nepříjemně dusivém záběru. A dává to těžké tragice osvěžující, dobrodružnou sůl.
Ostatky snímku dějově pokračují dle zajetého, předem jasného lineárního klíče: jednotky NATO nabízející mezinárodní pomoc, čekající ženušky diskutující o možných následcích mezi časem i zimou zmraženými paneláky a nakonec ruští pohlaváři, řídící se stejnou taktikou jako podvádějící partneři nebo ty světové vlády, kterým vybuchne na severu Ukrajiny jaderná elektrárna, tedy zatloukat, zatloukat, zatloukat. Ansámbl hlavních i vedlejších charakterů tu se svým chudým přídělem dvou rozměrů na postavu dostávají prostor, na kterém stihnou zkusit tři, čtyři psí kusy a zmizet – i tak ale stihnou podat slušné výkony, von Sydowa i Colina Firtha si jeden zapamatuje, stejně jako magicky frustrovanou Léu, zapínajíc přímotop v prologu snímaném z ruky, tak trochu "po festenovsku". A což o to, že se tu nikdo o místní ruštinu ani nesnaží – pomohlo by to nějakým způsobem k lepšímu výsledku? Dokázal by snímek vydělat i bez oněch tváří na plakátu?
Šlo by o stále lehce nadprůměrnou žánrovku s náčrtovými postavami, závěrečnými plačkami na sílu (pořád nemající na Bergův typický finišový patos) a s němou tváří syna, který půjde se zděděnými hodinkami pravděpodobně stejnými stopami jako svůj отец. Asi by to bylo o fous realističtější a mrazivější, to jo. Technicky je řemeslo vysoko: Vinterberg má k dovozu kovové atmosféry profesionální pomocníky, ať už jde o výbornou (a stylově distingovanou) kameru s hodně úspornou a funkční kompozicí, či hloubkový Desplatův orchestr a sbor, s kterým skladatel mixuje tóny vonící mořským reverbem s tradiční pravoslavnou písní.
I zprvu nenápadný způsob představení jednoho z antagonistů – onoho osudného torpéda s výrobní vadou – má nápad a provedení. Chci tím zkrátka jen zdůraznit, že jednomu bude v kinosále po projekci jasné, jakou metodiku autor používá, co chce podtrhnout a kde napsat vykřičníky a otazníky. Určitě na něj nebudeme za Kursk naštvaní (počet odhozených kapesníků v sále vlastně příjemně překvapil a naznačil, že to asi i funguje), pro oslavné tance s předspánkovou depresí a noční můrou po “výborném” Kormákurově Everestu (2015) to tady ale tentokrát nebude.
Lehce nadprůměrně kormidlovaná žánrovka s dozvuky dánské vlny, na které je nejlepší vidět Vinterbergovo řazení mezi větší evropské tvůrce, kterým po příkladu Lanthimose chodí do filmů čím dál věhlasnější štáby. Od nadějného hošíka sedícího před televizní obrazovkou, okolo kterého nedočkavě poskakuje Trier, se kterým budoucí filmový veletvůrce poměřuje ego, znalosti a schopnost laškovat s filmovými pravidly. Kursk je zručně postavený most, který může v blízké budoucnosti Thomasovi sloužit jako pojítko s kvalitním mainstreamem.
