Premiéry, 15. srpen 2017 15:49Valerian a město tisíce trikařůRecenze filmu Valerian a město tisíce planet (2017, 129', FR/US)

RECENZE (AH) — A nefunguje to nijak zvlášť skvěle. Musí se tedy nechat, že Luc především v prvním aktu vytahuje jedno nápadové eso za druhým, až se jeden musí zamyslet, na čem ten člověk jede. Jeho představivost dává základ nevšedním dramatickým formám v roztroušení jedinců do různých světů v singulárním čase, kde se vypůjčuje z počítačových her, komiksů a bůhvíčeho ještě. Metaforický přesah rasové různorodosti v úvodním podávání rukou, pahýlů, klepet, chelicer a pedipalp je příjemným bonusem.

Co tu ale za všudypřímnou pompou nepracuje, je filmové řemeslo – děj, postavy, napětí. Celé je to nalehko odskákaná arkáda trpící na přestřelený casting (ze kterého překvapivě vyčnívá super Cara), díky kterému jsou nepadnoucí figurky stavěny do situací postrádající režii. Valerian tak vlastně vůbec neví, co vypráví, netuší ani nic o svých postavách – snad jen to, že je vhodno je spoře oděné vystavit na virtuální pláži. Dvě stě milionů dolarů je napumpovaných do kyselinou lysergovou nadopované extravaganzy s olbřími světy – v nich jsme svědky epizodních akčních nesmyslů a pravidelných karnevalových návštěv všemožné vetřelské havěti. Na příběh už budget nebyl.☞ PINBACKER

RECENZE (LK) — Velká barevná divnost. Paralelní svět, ve kterém malá obtloustlá ještěrka duplikuje energoperly a Cara Delevigne si pořídila osobnost (obojí považuji za stejné divácké překvapení). Po úvodních několika sekvencích film začíná extrémně rychle zakopávat o vlastní nohy, doslova se noří do nejrůznějších žánrových i nežánrových klišé a nakonec je to snad právě naprosto nečekaná herecká přítomnost Cary, která ho kolikrát pozvedne z hvězdného prachu.

Besson sice i po první třetině nabízí osobitou never-before-seen vizi budoucnosti, ale nic, čím je obydlená, nefunguje. Zápletka, kdyby bývala byla dobře pojatá, by se snad mohla vydávat za přímočarou, v Bessonově podání je ale jenom primitivní a je frustrující, jak kolem ní postavy chodí doslova jako kolem horké kaše (závěrečné tzv. rozuzlení, které skutečně zahrnuje popocházení postav kolem sebe v nekonečném kruhu a další a další návrat scénáře s kamerou k nesnesitelně nudnému, zbytečnému a plochému monologu či dialogu toho či onoho záporáka a klaďase, neváhám označit za jeden z nejbolestivějších filmových zážitků vůbec). Rozvoj příběhu sám o sobě je přitom extrémně nepřehledný, čímž plně odpovídá obskurní sestavě trailerů, ze kterých nejde poznat ani to, jestli je hlavním hrdinou Cara (kéž by), ten pán (Valerian) nebo zmiňovaná duhová ještěrka.

Všechno tohle je přitom tak popuzující jenom proto, že Valerian má ambici i základ být skvělým filmem. Pro řadu evropských diváků může být Město tisíce planet zhmotněním něčeho jim velmi blízkého a snad i kultovního (předlohou je série francouzských komiksů publikovaných od druhé poloviny 60. let minulého století, která patrně pro zasvěcené představuje podobně pevný bod zdejší scifipopkultury jako třeba Doctor Who, vysílaný na BBC taktéž od roku 1963), ale být na jejich místě, rvu si vlasy. Za všechno mluví už to, že filmoví časoprostoroví agenti Valerian a Laureline necestují časem. Takže jsou to prostoroví agenti. Jako James Bond. Ale v roce 2080+. A horší. Mimo jiné proto, že věčně chodí pozdě. Co to má být?☞ PINBACKER