Velikost letošní programové soupisky tuzemských snímků ve Varech byla ve srovnání s minulými lety bezprecedentní: z poutačů visela marketingová nahota, v soutěži skoro-artová i bezzubá normoška, pro masy duněl progresivně maskovaný průměrný dokument o rapové kapele, na konvence i diváka nadále kašlal Krobot a v neposlední řadě příjemně překvapil dokumentární underdog z pražské AVU, co se stal velkou událostí i malým zjevením.

KVIFF56 – Tuzemská stopkarecenze napsal

Adam Hencze

dne 1/8/2022


recenze filmu Hranice lásky ~ Hencze
Modernitou obalená starosvětská báchorka o tom, že žárlivost v na první pohled stabilním partnerském vztahu nakonec vždy rozežere i jeho sebeodvážnější nastavení. Nic víc v tom není, a to přitom Wiński pár dní před festivalem píše dogmatickou filipiku proti konvencím českému mainstreamu, který je dle něj okleštěný o invenci a postrádá odvahu. Na festivalu poté jako důkaz představí banální sondu intimity, která navzdory dráždivé pověsti nesdělí nic nového, ba ani zajímavého – v závěru ukončuje bádání zbrkle a téma opouští s osvětovým komentářem, kde jediný návrat ke kořenům "čistoty" je zpět do Edenu v heterogenním soužití.
Endorfilm / Fabiana Hrubiš Mertová

Humorné pokusy těší (sekvence s Cyrilem Dobrým) a celkově tu snaha o režijní uchopení s patou i hlavou existuje, na druhou stranu všude skloňované polyamorii se autor zkratkovitě vysměje a čekanou soulož z plakátové exotiky transformuje na výčet penetrací alfa muži, které divák spolu s hlavními postavami sleduje před kamerou jako experimentální myši v uzavřeném a pečlivě kontrolovaném teráriu. Prim hraje především postava Hany Vagnerové, jejiž milostné choutky spustí dávkování procedurálního testu množiny mužů, které z příslibu renesance sociálního fungování v sexuální rovině 21. století vykrystalizuje v prázdné noční kratochvíle ve stylu "kudy z nudy" v Praze po třicítce. Nebo to prostě beru příliš nafoukaně při myšlence na autorův dogmatismus, ve kterém tuzemskému publiku ukazuje "jak na otevřenou lásku", přičemž prakticky každý její aspekt bagatelizuje? Řekněme, že ano – v tom případě ale argumentuju Noém a jeho Love (2015), která jakožto méně provokativní a o několik řádů odvážnější nenese zdejší předsudky i odsudky. Nebyl to prostě jen vagnerovskej ego boost (i s těma šatama na premiéře)?

recenze filmu Slovo ~ Hencze
Čtyři roky zpátky sedím na presskové projekci Beaty Parkanové a nevěřím jejím Chvilkám ani vteřinu: jindy snesitelná Boková tu jako režírovaný robot v hlavní roli chladně odsekává na vše, co papírem šustící postavy v aranžovaných životních situacích vypouští z úst. Jenovéfu má Beata i ve svém posledním filmu, kterému se dostává grandiózní premiéry velkého sálu hotelu Thermal a chvalozpěvu Karla Ocha, který s týmem festivalových programátorů při výběru snímku do hlavní soutěže vyzdvihuje hlavně "velký posun v režijním stylu". Nu, Boková se zde vrací do své obvyklé polohy "starostlivé tetky", Finger dostává solidní psychický výtok, ale jako nejzajímavější postava dostává pasivní roli "vypravěče tématu" a generického notáře, Mikulková plní roli freneticky věrné ženušky a zdroje pečlivě kalkulovaného humoru. A pak jsou tu agenti STB a invazechtiví buraci, jsme totiž zas jednou v šedesátkách.
Česká televize

Parkanová tak s ansámblem v perných dnech srpna ‘68 stříhá hned několik filmů do jednoho rozvrkočeného, necelistvého celku, co tvoří dojem slepence neumětelsky nazkoušených scén sehraných pod různými tvůrčími taktovkami, bezzubě, křečovitě, bez nějakého sjednoceného pohledu na věc nebo konceptu. A ani perla českého herectví, která se zničehonic zjevuje v první zapamatováníhodné scéně zdobení dortu (co opět mění atmosféru, charakter i vyznění filmu), Taťjana Medvecká, to nedokáže zachránit. Záměr nejasný, voiceoverové čítování, prezentace tématu s použitím krkolomných vyjadřovacích prostředků, manýristické fotky na svitek oddělující epizodní děj... Ale co, třeba si s Beatou prostě jen nerozumíme. Nebo počkat, to je to téma? Porozumění? Stále nevím. Nebo je to ona teze, kterou na pláži během dovči pronese patetický monolog hlavní postavy? Pokud jde opravdu jen o ona slova, co jsou jednou dána a co se nikdy neruší, tak to vnímám stejně jako vedení dramatu stylem, kdy náhlé vnuknutí nadhledu hlavní postavy ilustruje autorka tak, že ji nechá nastoupit na vysokozdvižný vozík. Parkanová má každopádně odvahu, v něčem sympatičtější než Omerzu. Třeba si už příště porozumíme.

recenze filmu Velká premiéra ~ Hencze
Krobot se v olomouckých stínadlech plných chrochtání a kolemjdoucích buchet, co do postele herce-Pražáka skáčou automaticky jako žaby na vyzývavý leknín, cítí tak dobře, že se mu v jistém (hodně specifickém) smyslu dá těžko něco vytýkat – jeho pokračující nezájem o konvence, žánry i propustnost diváckého vnímání (i toho festivalového!) je svým způsobem imponující. A nutící k ocenění. Skrz tuhle autorskou vrstvu je ale s každým dalším filmem obtížnější proniknout někam dál, dostat se alespoň blíž k postavám či rozluštit klíč k siláckému humoru, jehož jindy mnou velice vítaná záchodovost tady křičí okázalou samoúčelností a stává se rychle nechtěně trapnou. Přichází flashbacky na kinosálové mučení u nového Waititiho Thora a nohy velí na odchod – vážně je tenhle cringe jádrem humoru ve snímku o tom, jaké to je živit se prkny, co znamenají svět?
Falcon

Zbývá tak zas jednou zahnat otravnou myšlenku ohledně důvodu, proč něco takového premiérovat ve speciálním uvedení na velkém festivalu krom štítků a jmen z plakátů, jako je Krobot nebo Janžurová. A pokud je záhodno mě kamenovat tím, že "tak prostě comic relief, co chceš víc", dobře. Ale já se teda nesmál ani vevnitř.

recenze filmu PSH Nekonečný příběh ~ Hencze
Se závěrečnými titulky přichází čiré uspokojení, i když v tomhle případě jde spíš o konkrétní dojmy z konkrétní projekce, než přímo z kvality filmového prožitku. Přecpaný malý sál hostí světovou premiéru a naše sedadla jsou čirou náhodou hned za trojicí hlavních protagonistů, kteří se s ubývající minutáží klukovsky kočkují a hází na sebe všemožné špeky: s vlastní úlitbou často ty samé, co si v hlavě opatrně přenáším do vztahů ve vlastním životě. A to je společný jmenovatel celého tohohle příběhu (jakkoliv klišovitě to zní): kamoši. Přátelství je ono pojítko a já oblepen sympatiemi k téhle souhře společně s hodně vděčným publikem, které i slabším vtípkům dává hujarský feedback, dospívám k diváckému štěstí v přítomnosti kapely, kterou vlastně vůbec neznám, i když mě z povzdálí provází půlku života. Dokument mi toho o ní mnoho neřekne, nedaří se mi vyčíst ty prvky, které členové PSH nazývají jako "za hranou" a příliš "odhalující", nechávám se zabavit rychle plynoucí skečí klipů, úryvků z kazet a klusákovsky hranými částmi, které jsou příliš chytré na to, abych se nad nimi hloubš zamýšlel.
Bionaut

Celek je v kostce vlastně rutina s recyklovaným nápadem dokumentu jednoho nejmenovaného streamovacího studia o Beastie Boys, nicméně funkční a nutnou misi plnící. Dovětek s triem u ohně s "kde mám ty papírky dopíči" je nejen napsán životem, ale nenápadně podtrhává to, co nám tady kluci sto minut ukazují: nezajímá nás pompa a klišé spjatá se žánrem, zajímá nás tohle, zajímá nás my. A mě taky.

trailer 1

recenze filmu Zkouška umění ~ Hencze
Vyšťavení tématu na ploše celovečerního dokumentu na úplné maximum, formanovský Konkurz (1963) v divácky přístupné eseji bloudící chodbami do aťasů jedné z největších a pro mnohé i nejkontroverznějších uměleckých škol v našich končinách – pražské AVU. Dvojice autorů tu exponuje jak existenciální juxtapozici umělecké “vrchnosti” s drásavými a hloubavými otázkami ohledně tvorby čehokoliv obecně v kontrastu s vrátnicí, která vrací školu zpátky na zem mezi lidi, co řeší poměr ceny a kvality housek nebo komentují aspirujícího studenta nosící paruku s komentářem "tak ten je jasnej". Tenhle kontrapunkt ale není kalkul a Komrzý s Bojarem často nechávají kameru prostě staticky jet s tím, že ve střižně pak z obsáhlého materiálu vybírají čiré zlato, které dávkují jako vysoce funkční směs humoru, co se nebohým studentům (a často i pedagogům) nevysmívá, ale směje se s nimi, a badatelského pozorování, co nenásilně stvrzuje silné a ověřené myšlenky. Třeba fakt, že pluralita vidění světa a názorů obecně navzdory jednotě instituce jako takové je hodnota s vyšší mírou důležitosti, než to, jaký je rozdíl mezi pansexuálem a bisexuálem.
KVIFF film servis

Střet generací, zkušeností a aspirací tu třaská ve směsi ostrých vtípků a rýpavých poznámek, co často obalují vyšší a obecně známé pravdy a snaží se poodhalit závěs před mladými uměleckými adepty, co jako mimikry často používají výstřednost nebo aroganci. Je tu hned několik památných sekvencí (brainstorming nad tématy přijímaček), co z tohohle střídmě střiženého portrétu podstřeší akademie dělá hlubokou a zároveň lehkou lamentaci nad bytím, těžkostmi ve třech ateliérech, co si vzájemně nerozumí, a přesto koexistují. A o komunikaci tu běží ve všech myslitených směrech. Komrzý s Bojarem navíc zaslouží metál za to, že díky nim existuje dokument “o AVU”, který se jakékoliv póze vyhýbá velkým obloukem. Nemožné? Slovo nemožné není galské.

trailer 1