Východní příslibreport a recenze

She Runs What Do You Know About the Water and the Moon The Walking Fish

napsal

Adam Hencze

dne 30/1/2020

Poslední tři ročníky měly velkou výhodu na jednoznačně vyčnívající zástupce – ať už formálně či dějově (nebo v několika případech obojetně). Kraťasy! Pamatovat na pointovou strukturu a ohromit nápadem, recept je stále stejný. V letošní competition excelovala čínsko–francouzská koprodukce Útěk (2019) Qiu Yanga, jehož Vlídná je noc (2017, link) z před-před-minulé soutěže s ohňostrojovou depresí ještě stále rezonuje (ostatně Čína slaví nový rok shodou okolností i v těchto dnech), stejně jako nynější Co vlastně víš o Měsíci a vodě (2019, mimojiné vítěz divácké ceny), co zas připomene přenádherný formální výstřelek A tak jsme daly zlaté rybky do bazénu/そうして私たちはプールに金魚を (2017, link). Ten to za nás v rámci třináctého konání jasně vyhrál, naši trojici pak doplní rovněž zástupce z Japonska Kráčející ryba (2019) z posledního (pátého) bloku. Pětka byla kvalitativně jednoznačně nejrozkolísanější.

Jak tedy vidno, vševýchodní zátupci, zpravidla řešící témata duše, ztrátu, státně–společenskou politiku upracování se k smrti, nátlak autority, ztrátu přirozena, návrat ke kořenům. Asijská trojice vyznačující se řemeslnou přesvědčivostí, vysokou citlivostí k plynutí děje, k představitelům, jasně viditelnou (často krájitelnou) vnitřní melancholií, symbolismem – s dramatickou strukturou navíc obratně zesílenou filmovými prostředky, perfektním střihem (Co vlastně víš o Měsíci a vodě) a přesným rámováním (Útěk).

Co se týče zbytku, který se nevešel nebo zkrátka nedosahoval vyšších kvalit – velká škoda, že letos nezbyl prostor pro low–key bloudění "zdánlivě o ničem" (typově jako skvělý Podpis (2017, link)) nebo pro zástupce formálního amatérismu (perfektní Ať žije císař (2017, link) z třináctého festivalového jetí), i když tomu částečně odpovídá vcelku rozporuplný Sbalím se a jdu (2019, info zde), který soutěž patnáctého konání festivalu vyhrál.

Východ zkrátka jede a my jeho úspěch s grácií sledujme, oslavujme a studujme. A mám na mysli samozřejmě i celovečerní pecky – loňský Parazit/기생충 (2019, LK psala zde), před ním Vzplanutí/버닝 (2018, LK psala zde) se umístily vysoko v diváckých (i našich) žebříčcích a Parazit má letos téměř jistého Oscara (cizojazyčný). Následující vypíchnuté trio snímků bude navíc podobně jako například Dadyaa (2016, link) nebo Stopař (2016, link) fungovat i na několikátou projekci, určitě bude možno vidět v létě ve Varech nebo v některém z pražských kin. Silně doporučuju.

Qiu Yang vyhrál jako historicky první Číňan se svým Vlídná je noc (2017) cenu v kategorii Short Film Palme d'Or na sedmdesáté edici festivalu v Cannes a s Útěkem (2019) své autorské kvality jednoznačně podtrhuje. Dlouhé záběrování s ironickým podtextem namířeným proti autoritě a čínské autokracii, ať už v rodinném nebo státním významu. Často je to celé jakási pyramida a mladičká Yu, i když se krčí v jejím úplně nejspodnějším patře, zkoumá širokost vlastní svobodné vůle a ochoty podřizovat se životu, který jí předurčil a následně nalajnoval někdo jiný. Malé ženy na východní způsob – s tím, že onen východ tu hraje spíš settingovou, domácí roli, než jako symbolovou funkci. I když politika zdravého ducha ve zdravém těle je s tím totáčem, už trochu proflákle, navždy spojena. Přitom je ale ta gymnastika tak krásná a fyzicky prospěšná, nebo ne?

Yang ve Vlídné noci experimentoval i s formou a díky tomu existuje vyčnívající ohňostrojová sekvence oslav čínského nového roku, ve které Cai rozdýchává své vlastní trauma v dramatickém sledu událostí se ztraceným potomkem. Tady je Yang víc při zemi a ačkoliv rodičovské vztahy úplně neopustí, čitelnost jeho filmové řeči je méně prvoplánová, skrytější, niternější – postavy často vnitřně váhají, mluví pohledy a používají řeč těla.

To příkladně ilustruje závěr s již známou taneční-hudební kulisou, co snímek otevírá a uzavírá. Děj s pro vnějšího pozorovatele malým významem může mít kataklyzmické důsledky pro pozorovatele vnitřního – vlastní rozhodnutí, to, co se odehrává jen v mysli bez tipů od rady starších, bez vyslovení nahlas, může být to nejtěžší rozhodnutí vůbec.

Ujgurka Jian Luo dostala do soutěže svůj malý–velký film, jehož řemeslné a myšlenkové kvality docenila i festivalová porota svým zvláštním uznáním. Bezbřehá intimita snímaná s vysokou citlivostí, specifickou poetikou svázanou s kulturou tuzemských megaměst Číny a komunisticky nasáklým optimismem, který snímek dokončí s nemalou dávkou ironie. Vizuálně jeden z nejsilnějších zástupců, kamera často statická nebo s promyšleným švenkem (hned druhý záběr uvnitř zapařeného bytu s během do koupelny), celek se záběrováním, kde by nešla vystřihnout ani půlvteřina použitého materiálu. Na studentský film neobyčejně vyspělé po všech stránkách, bořící hranice států a myslí, přitom držíc se těsně při zemi, vyhýbající se přehnané melodramatičnosti – ostatně jak už to s moderní filmovou Asií často bývá.

Trauma je nedílnou životní součástí a vypořádávání se s ním je dovedností, které se ve školách neučí, stejně tak jako nepřijde v rámci programu ministerstva duše zabalená poštou s popisky, tipy a triky v základním životním balíčku "žicí tutoriál, aneb jak to zvládnout snadno a rychle". Kvůli Vodě a měsíci stálo za to si těch pět bloků, každý po pěti filmech, odsedět: Protože osamělí budeme všichni a navždy, stejně jako Yang a její sklenice s medúzkou.

Magický realismus v nizozemsko/japonské koprodukci od Thessy Meijer – vyprávění v náznacích, spojení s přírodou a jinakostní pohled na ideál člověka jako unikát, proti kterému lze číst politický podtext snímku. Boj s vykořeněním od tradice spojené s ostrovním Japonskem, od zelení do betonu, pěstmi jako anténami do nebe proti mrakodrapům a především starost o ty, co jednoho dne prostě zmizí, bez varování nebo dopředného ohlášení. A je jedno, jestli do nich někdo někde narazil, jestli se upracovali a usnuli navždy někde v ulici cestou domů, nebo pokud se prostě jen vydali na pouť zpátky do moře. Mutsumi, ach Mutsumi, Mutsumi ze Sagy! Mutsumi je moje umřít pro krásu.

Na patnácti minutách stopáže je tu soudržná vnitřní a vnější estetika, The Walking Fish dýchá vlastním, specifickým stylem: Plným mořského vzduchu, decentních kamerových jízd a přesahovou pohádkovou tragédií, co rezonuje. Nejen krásně vypadající, vtipné, citlivě napsané a zrežírované, navíc i se zapamatováníhodnou Mado Karasumori a Koume Hiwatari jako mladší verzí Mutsumi, nad kterou srdce puká.