Poslední tři ročníky měly velkou výhodu na jednoznačně vyčnívající zástupce – ať už formálně či dějově (nebo v několika případech obojetně). Kraťasy! Pamatovat na pointovou strukturu a ohromit nápadem, recept je stále stejný. V letošní competition excelovala čínsko–francouzská koprodukce Útěk (2019) Qiu Yanga, jehož Vlídná je noc (2017, link) z před-před-minulé soutěže s ohňostrojovou depresí ještě stále rezonuje (ostatně Čína slaví nový rok shodou okolností i v těchto dnech), stejně jako nynější Co vlastně víš o Měsíci a vodě (2019, mimojiné vítěz divácké ceny), co zas připomene přenádherný formální výstřelek A tak jsme daly zlaté rybky do bazénu/そうして私たちはプールに金魚を (2017, link). Ten to za nás v rámci třináctého konání jasně vyhrál, naši trojici pak doplní rovněž zástupce z Japonska Kráčející ryba (2019) z posledního (pátého) bloku. Pětka byla kvalitativně jednoznačně nejrozkolísanější.
Jak tedy vidno, vševýchodní zátupci, zpravidla řešící témata duše, ztrátu, státně–společenskou politiku upracování se k smrti, nátlak autority, ztrátu přirozena, návrat ke kořenům. Asijská trojice vyznačující se řemeslnou přesvědčivostí, vysokou citlivostí k plynutí děje, k představitelům, jasně viditelnou (často krájitelnou) vnitřní melancholií, symbolismem – s dramatickou strukturou navíc obratně zesílenou filmovými prostředky, perfektním střihem (Co vlastně víš o Měsíci a vodě) a přesným rámováním (Útěk).
Co se týče zbytku, který se nevešel nebo zkrátka nedosahoval vyšších kvalit – velká škoda, že letos nezbyl prostor pro low–key bloudění "zdánlivě o ničem" (typově jako skvělý Podpis (2017, link)) nebo pro zástupce formálního amatérismu (perfektní Ať žije císař (2017, link) z třináctého festivalového jetí), i když tomu částečně odpovídá vcelku rozporuplný Sbalím se a jdu (2019, info zde), který soutěž patnáctého konání festivalu vyhrál.
Východ zkrátka jede a my jeho úspěch s grácií sledujme, oslavujme a studujme. A mám na mysli samozřejmě i celovečerní pecky – loňský Parazit/기생충 (2019, LK psala zde), před ním Vzplanutí/버닝 (2018, LK psala zde) se umístily vysoko v diváckých (i našich) žebříčcích a Parazit má letos téměř jistého Oscara (cizojazyčný). Následující vypíchnuté trio snímků bude navíc podobně jako například Dadyaa (2016, link) nebo Stopař (2016, link) fungovat i na několikátou projekci, určitě bude možno vidět v létě ve Varech nebo v některém z pražských kin. Silně doporučuju.
Jak tedy vidno, vševýchodní zátupci, zpravidla řešící témata duše, ztrátu, státně–společenskou politiku upracování se k smrti, nátlak autority, ztrátu přirozena, návrat ke kořenům. Asijská trojice vyznačující se řemeslnou přesvědčivostí, vysokou citlivostí k plynutí děje, k představitelům, jasně viditelnou (často krájitelnou) vnitřní melancholií, symbolismem – s dramatickou strukturou navíc obratně zesílenou filmovými prostředky, perfektním střihem (Co vlastně víš o Měsíci a vodě) a přesným rámováním (Útěk).
Co se týče zbytku, který se nevešel nebo zkrátka nedosahoval vyšších kvalit – velká škoda, že letos nezbyl prostor pro low–key bloudění "zdánlivě o ničem" (typově jako skvělý Podpis (2017, link)) nebo pro zástupce formálního amatérismu (perfektní Ať žije císař (2017, link) z třináctého festivalového jetí), i když tomu částečně odpovídá vcelku rozporuplný Sbalím se a jdu (2019, info zde), který soutěž patnáctého konání festivalu vyhrál.
Východ zkrátka jede a my jeho úspěch s grácií sledujme, oslavujme a studujme. A mám na mysli samozřejmě i celovečerní pecky – loňský Parazit/기생충 (2019, LK psala zde), před ním Vzplanutí/버닝 (2018, LK psala zde) se umístily vysoko v diváckých (i našich) žebříčcích a Parazit má letos téměř jistého Oscara (cizojazyčný). Následující vypíchnuté trio snímků bude navíc podobně jako například Dadyaa (2016, link) nebo Stopař (2016, link) fungovat i na několikátou projekci, určitě bude možno vidět v létě ve Varech nebo v některém z pražských kin. Silně doporučuju.