Pinbacker ~ Festivaly ~ 54th KVIFF recenze
...a dost možná ještě dál, čeká islandské drama vytápěné na 18 stupňů vevnitř, třída úspornosti AAA+, v hlavní roli podmračenost: Ingvara Sigurðssona, počasí a života tak obecně. 

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájetrecenze napsala

Linda Keršnerová

dne 25/7/2019

Je to asi stereotyp, ale člověk si Island a jeho obyvatele ani nepředstavuje jinak, než jako větrem ošlehané, poeticky depresivní white walkery žijící v mumíních příbytcích daleko předaleko jeden od druhého. Bílý, bílý den na tomhle samo o sobě hypnotizujícím settingu (na počátku filmu je zařazena dokonce čas protínající metronomická sekvence, udávající nepřekotný rytmus na další dvouhodinku) prostírá náznak pnutí – stárnoucí policajt po manželčině tragické autonehodě staví barák, má doma na hlídání vnučku a při probírání drobné pozůstalosti po ženě mu něco přestane sedět.
© Snowglobe Films

V Pálmasonově filmu se ale nekoná žádné vypjaté mystérium: je čistě civilní, místy černohumorný a extra střízlivý. Spíš než abychom se dozvěděli, jak to teda bylo a co bude dál, sledujeme pro skvělý výkon Ingvara Sigurðssona v ústřední roli vdovce a děda, kterou mu Pálmason napsal na míru až po neprokrvené špičky uší. Asi dílem kamery a zkapénkovatělé atmosféry (v meteorologickém slova smyslu), převalující se ze záběru do záběru, si i nejintenzivnější momenty Bílého dne uchovávají harmonizující, utlumenou, snovou statiku.
Prostředí vlhka, šera a ticha povýšené na položku v osobách a obsazení, Sigurðsson, výjimečná expozice, výtečná až absurdně komediální krize a vlídná, katarzní závěrečná katastrofa. Důvod obléct tlustý svetr a vyrazit do kina.

Hodnocení zbytku redakce: