Pinbacker ~ Festivaly ~ 69th Berlinale recenze
Jonah Hill je během relativně krátké doby dalším hvězdným jménem z hollywoodského šoubyzu, které se ve studiových rozpisech přesouvá z kolonky „herec“ do „režisér“. Po zpěvném debutu Bradleyho Coopera, který čaroval na loňském Biennale a po něm i v tuzemských kinech, přichází Hill v sympatickém kontrapunktu s nenápadným indiečkem o děckách, co jsou i přes slasti a strasti dospívání tak nějak v pohodě. Jak se mu dle jeho slov srdcový projekt a první celovečerní dílo povedlo?

Zrodil se Jonahrecenze napsal

Adam Hencze

dne 29/3/2019

Cooper vyletěl do autorského světa příběhářů a rejžů v hlasitém a vcelku velkolepém stylu. Remake starého hollywoodského fláku, digitální kamery (psali jsme) létající na pódiích v Glastonbury, rozmáchlé hudební a taneční scény, odbarvená Lady Gaga a velký kus srdíčka, kterým vytvořil vtahující vztahovku společně s pohledem do zákulisí západního šoubyznysu. A zpívaly se u toho písničky! Pěkné, kýčovité, procítěné. Jeden by čekal, že Jonah po společných taškařicích na projektech s autorskými jmenovkami typu Scorsese, Miller (ihned zkouknout nedoceněný Moneyball (2011)) půjde podobnou cestou. S Bradleyho debutem sdílí Mid90s onu srdečnost, jinak by obě prvotiny mohly být těžko odlišnější. Co autor, to unikátní duše, vlastní estetika. Hillův nový film nedistribovali Warneři, v kinech nevydělal bezmála čtyři stovky milionů doláčů (takže desetinásobek svého rozpočtu) a v hlavní roli nemá nejvíce sexy muže planety roku 2011. Jonah představuje o dost nevinnější, obyčejnější a tím i ctnostnější cíle, do kterých dochází nevinnou observací života v půlce devadesátek s partou kluků ze sídliště, neherců, co jezdí na prkně a postupně se prokousávají jablkem dospívání.

Hill v Mid90s demonstruje nejen důkladnou znalost dobových reálií, vypravěčskou zkušenost a filmařskou intuici, ale především citlivost k materiálu a řemeslný talent pro přesvědčivost celkového zpracování. Na debutu je znát tvůrčí pohodlná usazenost na židličce, ze které volá pro střídmý soundtrack Trentu Reznorovi a Atticusi Rossovi, Blauveltovi (co předtím točil pro Kelly Reichardt Jisté ženy (2016)) o točku na šestnáctku s 1.33 poměrem, a to často z ruky, sakra, vždyť i úvodní záběr staví logo studia á dvacetčtyřky pouze ze skejtů u chodníku, na které naskočí neurčité postavy a odjedou mimo záběr. K tomu si do vedlejších rolí (hlavní klučičí grupa jsou komplet neherci) bere Lucase Hedgese a Katherine Waterston, tedy áčkový materiál, aktuálně v kurzu, co zároveň nevzbuzuje nějaké větší pozdvižení jako přítomnost DiCapria s Pittem v nové tarantinovce. Jonah si to zkrátka pohlídal ve všech aspektech, jeho vztah k době a tématu není fetiš, ale nostalgická láska do dob, ve kterých vyrůstal a co ho formovaly. I proto se tak profiluje nejen jako vyčnívající tvůrce s originální estetikou, ale i jako cinefil a muzikofil.
Tobin Yelland © A24, 2018

Adorace bylo dost, k oněm devadesátkám – Hillův celovečerák šlape cestu, která často pomáhá začínajícím tvůrcům s režií herců, totiž použití opravdové skupinky kamošů, co si tykají nejen v americkém slangu, ale i s rekvizitou skateboardu, který tu má dramatickou i symbolickou funkci. K poslední dekádě minulého století tenhle předmět samosebou neodmyslitelně patří, obzvlášť pro exponované západní pobřeží, na kterém se z činnosti „nuda, jdu se flákat a skejtovat“ stal fenomén a následně sport s profesionálním odvětvím, co kromě pečených holubů do huby generuje i slávu a společenský status (Hawkova 900° je v tomhle případě špičkou ledovce).

Prkno je tak ikona, která v Mid90s funguje jako příběhové pozadí, část settingu, kde se potkávají mladé charaktery toužící po svobodě, i když jsou fyzicky či psychicky něčím neustále svazované – věkem, vlastní povahou či společenským postavením. Všeobjímající skate-subkultura tu částečně cituje kultovní Legendy z Dogtownu (2005), ve středobodu zevlícího nicnedělání je ale klasické vztahové drama v kombinaci s hořkosladkým coming of age hlavní postavičky. Tou je Stevie aka Sunburn (Sunny Suljic), klučina ve školním věku, co kromě potřeby zapadnutí do party řeší obligátní trable dysfunkční rodiny. Z hlediska jakéhosi vnitřního nitrozpytu jde o inklinaci ke starším vrstevníkům, kteří poskytují útočiště nejen v samotném kamarádství, ale částečně i v suplování právě chybějícího rodinného zázemí.
Tobin Yelland © A24, 2018

A to je vlastně všecko, Hillův snímek má na rychlé minutáži (hodina dvacet) lehkost a nadhled, nízký rozpočet znamená úsporné scény, ve kterých baví roztodivné charaktery klučičího gangu: trochu prvoplánově tupý zdroj hlášek Fourth Grade, bezhlavá střela Fuckshit, bratrská substituce Ray. Nenucenost a častá ignorace pevně daného scénáře transformují všední filmový zážitek (v což se tenhle scénář mohl klidně proměnit) v cosi autentického, Hillova forma je díky tomu skoro až dokumentární vzdání holdu době, s jejímž koncem (někdy v září roku 2001) končí jedna éra.

I přes absenci jakýchkoliv klišé a patosu snímek občas přeci jen protáhne postavy několika místy, co jsou o něco víc na sílu, než by být měla, a to je vzhledem k vítanému upozadění předramatizovaných vývojů trochu škoda. Vzhledem k režijnímu výkopu a tomu, jak dospěle se snímek v ostatních ohledech tváří, se jedná o lehkou rýmičku, nic vážného. Čímž se dá Mid90s navíc pěkně shrnout. Nic vážného. Prostě buď vpoho. Fuckshit.
Přesvědčivý debut s vysokou dávkou autorské citlivosti – navíc s osobní výpovědí, kde nostalgie hraje až ty druhé, možná třetí housle.

Hodnocení zbytku redakce:

6
Bezva herci a tuna písničkový nostalgie nerovná se ždímavej doják, což je fajn. Ale jenom fajn, nic víc.