Pinbacker ~ Festivaly ~ 75th LA BIENNALE recenze
Jackson Maine plus Ally rovná se VSL! Další v řadě reinkarnací hollywoodského spektáklu o počáteční nule, co se pod diváckým dohledem transformuje do jedničky, může budit (a budí) dojem standardního zástupce hudebního žánru s povinnou romantickou linkou, což v A Star is Born do velké míry platí. Ovšem podobně jako vyrábí dramaturgie snímku rostoucí hvězdy z pro začátek nejistých skořápek, se i samotný film stal černým koněm z ničeho. Letošní podzimní sezona tak má po nečekaném úspěchu na benátském filmovém festivalu další potenciál rozpáleného želízka v kinosálovém ohni, a hle – snímek, kterému nikdo moc nevěřil, začal vytírat zraky a počal kolem sebe nečekaný hype.

Zrodil se režisérrecenze napsal

Adam Hencze

dne 26/9/2018

Ten seznam není vyloženě dlouhý a filmové neúspěchy jsou v něm často paradoxně nedostatkovým zbožím. Na jeho začátku stojí filmaři jako Ben Affleck (Město 2010, Argo 2012), Ben Stiller (Tropická bouře 2008, Zoolander 2001), Clint Eastwood (všecko), Gordon-Levitt (Don Jon 2013), Drew Barrymore nebo Mel Gibson. Mezi září opředené osobnosti a autory, kteří se s odvahou a vidinou rozšíření vlastního filmařského životopisu postavili na druhou stranu kamery a kterým to ve výsledku dost vyšlo, se nyní řadí nový účastník režijního zájezdu: Bradley Cooper, tvůrce a především herec, který se za poslední dekádu může honosit propůjčením hlasu vesmírnému mývalovi i titulem nejvíce sexy muže planety. Dějovou jízdu z bahna do blaha ale neprožívá pan Cooper jakožto fungující frontman smyšlené rockové kapely, Jackson Maine, nýbrž jeho ženský protějšek a magnetický zástupce šoubyzu reálného světa a později i toho diegetického: Lady Gaga. Zprvu kontroverzní volba castingu je po bližším zkoumání promyšlená, trefená a možná i oscarová.
Warner Bros

A Star is Born toho skrývá spoustu – ať už skupinu zajímavých, často protijedoucích témat, přesah díky účasti ženského hudebního vzoru či přiznaný patos s kily navíc v podobě klišé. Nic z předváděných triků, které Cooper postupně vyhazuje z rukávů přítomných na plátně, by nefungovalo bez přidané autenticity a doručení nenásilné honby za eldorádem hereckého umu. Autor spíš než zhýralost Deníku princezny (2001) či elaborát nad skutečným hudebnictvím z Begin Again (2013) (takhle to z trailerů opravdu působilo) točí regulérní doják, srdeční rodinnou reportáž o ranách osudu v místy až dokumentární formě s moderní kulisou navždy nadčasového střetu civilizačního povrchu a vnitřku. Tahle filmová substance obsahuje vše, co jí má z žánrových a zvyklostních zákonů patřit a patří – alkohol, turbulentní lidské vztahy, nedořešenou tíhu dětství s dospíváním, nevyhnutelné trapasy na pódiích, sebedestruktivní výbuchy a vývojovou strukturu s udivenou slečinkou, které se přímo před očima mění život v reálném čase. Tedy problémy zpravidla nepojené pouze s kariérní drahou muzikantů a umělců, i když pro jejich pracovní úspěch často nezbytně nutnými. Pokukující očka a protáhlé, zasekané výrazy obou titulních představitelů ale tak nějak instinktivně budí dojmem, že jsou to příběhy odžité a díky tomu přesvědčivé. Místy odzbrojující chemie taky pomáhá.

Balení je často v rámci formy za vlasy přitažené nebo obočí zdvihající, vnitřek ovšem nepostrádající. Bradleyho režijní prvotina je mimo poutavý narativ silným zabušením do zrcadla byznysu, ve kterém jde v první řadě o tu "šou" a kde by se dle slov autora neměla cenit síla talentu, nýbrž výpovědní hodnota. Mít skutečně co říct, tedy tvořit umčo s udáním důvodu, z kopanců života, zkrátka nejen proto, že je to aktuálně možné, s moderní technologií umožňující komukoliv s chytrým telefonem v kapse potenciál instantní filmařské či hudební štace. Cooper to jako spoluautor, koproducent a hlavní protagonista akcentuje často a výrazně, jako režisér téma vyobrazuje formou hry a zábavy, mezi jejíž stěnami nebývá postavám vždycky hej.
Warner Bros

Na věc se skrz optiku Jacksona dostane i ironizujícímu komentáři, který tak trochu tkví už i v samotném názvu snímku – je veřejnému mínění poplatná zpěvačka skutečně tou hvězdou, která se rodí a má rodit? Hned vedle postupně narůstajícího tanečního generátoru peněz stojí na nohách Jacksona čiře mířená autenticita – ta pomalu a jistě s odchodem do ústraní umírá. Sebezničujícímu melodramatu dopomáhá parta vedlejších charakterů, ať už jde o staršího bratra se skrytou dějovou linkou z Llewyna Davise (2013), kontroverzní hlavu z rodiny Ally či mílové klišé ztělesněné v postavě britského hudebního producenta. Spektákl ale táhne především Gaga s Cooperem jako holka od vedle se zabouchnutým Neilem Youngem – oba herci se maskují před svým normálem, ať už poukazováním na nedokonalé křivky obličeje, odbarvením vlasů nebo nízko položeným tónem hlasu. Minimálně Bradley má březnovou nominaci poprávu v kapse a jeho filmové autorství stojí za to vidět už kvůli velikosti jeho režijního a hereckého příspěvku. Těžko hodnotit, který tu vyzdvihnout výš.

Za nemálo bodů je nutno přičíst samotné řemeslo, které transformuje setting praktikálií na pódia opravdických hudebních festivalů, do smažíren, backstagí a produkčních zázemí, často volí optiku ruční kamery a hlasitost všeobjímajícího pohlcení (především během živých vystoupení), na jehož finální mix je dávána vysoká zvukařská péče (silné doporučení k vidění v sále typu ATMOS). Tonální hořkosladkost s tajným receptem debutujícího, charismaticky hrajícího Coopera filmové neduhy a výkyvy vyvažuje a z každé svízele i radosti dělá upřímnou, čirou audiovizuální zábavu.
Překvapivě autentická zpověď současné generace se střetem představitelů dvou odlišných světů na poli slazeného, a přece hořkého melodramatu. Hvězda se tady vskutku rodí, a to především na režijní židličce.