„Tato recenze reprezentuje pouze názory a filosofické postoje autorky samotné.“ Chci říct, že někdy jsou disclaimery potřeba. Někdy jen pro pořádek, z opatrnosti, někdy v zájmu úplnosti, z nějaké tušené nebo zavedené poctivosti. A někdy je to absolutní nutnost. Někdy totiž bez příslušného předvětku vzniká – co vlastně? Pohádka? Propaganda? Perverze?
RECENZE (LK) — Tedy to odbudeme na tomto místě, když už ne na začátku filmu, tak na začátku recenze. Dobrá smrť není dokument. Dobrá smrť je hraný film, ve kterém hlavní postava reálně zemře.
Ono to bylo totiž tak (a z filmu se to nedozvíme): tvůrci chtěli natočit film o smrti a jedním z diskutovaných směrů bylo – samo o sobě extrémně citlivé, kontroverzní, tabuizované (dosaď si další adjektiva) – téma eutanázie. Přes ambasadorku asistované sebevraždy ze Švýcarska se jim tři měsíce před vlastním velkým posledním dnem ozvala poněkud výstřední důchodkyně Janette, v jejíž rodné Británii možnost „dobré smrti“ neexistuje a kde se lékaři zmohli leda na to, že pacientce s nevyléčitelnou svalovou dystrofií (která má navíc v živé paměti poslední léta své bohužel nediagnostikované maminky) pohrozili psychiatrickým oddělením. Podle vlastních slov tvůrců je při první návštěvě přivítala v ložnici, kam došli za jejím hlasem, když dle instrukcí po vstupu do nezamčeného domku zvolali její jméno, a od té chvíle přijala roli herečky, s čímž se – chtě nechtě – do jisté míry svezli i všichni okolo.
Nelze pochybnovat, že stará paní film jako takový natočit chtěla. Motivace pro tenhle altruistický aktivismus je zcela zjevná – zatímco Simon, její syn, naplňuje své nevyhnutelně ubývající dny výzkumem v duchu postoje, že jednou třeba půjde s nemocí něco dělat, Janette vychází z premisy, že ještě asi dlouho ne a že to nejmenší, co by stát mohl pro lidi, jako ona, udělat, je umožnit jim důstojnou smrt. Ve druhé řadě nelze vyloučit, že by dokonce Janette byla spokojená s výsledkem, protože sám o sobě je film velmi působivý – majestátní kamera, vpravdě fotografická, snímající skutečnost nikoliv jako sled dějů, nýbrž výjevů; jasné, zářivé, až planoucí sdělení (toto je skutečně třeba legalizovat, a je to třeba udělat ihned); vyzněním citlivý (nikoliv skandalizující) styl filmového vyprávění.
Mezi řádky morbidně samolibého doslovu tvůrců šlo navíc tušit ještě další silně nedokumentární a pro mě osobně nezkousnutelné prohřešky, „dotáčkami“ se synem po smrti jeho matky (všechny scény s ním však byly zařazeny ve snímku chronologicky před tuto událost) počínaje a konče záměrným vykreslením dcery, která k natáčení byla ochotna očividně méně, jako záporné postavy.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Zatímco Janette překračuje hranici z tohoto na druhý břeh a její blízcí překračují hranice vlastního přesvědčení, štáb překračuje hranici etiky a točí do (jejího) posledního dechu. Činí tak bez kontextu, s vynecháním zcela klíčových informací o Janettině nemoci, předchozích neúspěšných pokusech ukončit život, ale zejména o konceptu filmu, bez ujištění o přáních všech zúčastněných, s rezignací na skutečnost a preferencí příkrasy, a v neposlední řadě jaksi s nedostatkem pokory. Favorit v kategorii manipulativních dokumentů, o kterých je skoro lepší nic nevědět.
napsala Linda K.
