Pinbacker ~ Festivaly ~ 68th Berlinale recenze
Zellneři jsou tak trochu vidláci, kteří se do filmařské komunity v Austinu, TX dostali jakoby omylem. Bratři s estetikou Quentina Dupieux, bez jeho vychytralosti, přesahů, ovšem s nezanedbatelnou porcí divnosti. Američtí Petrové Václavové. Vidět jejich western s Robertem Pattinsonem a Miou Wasikowskou v hlavní soutěžní sekci letošního Berlinale proto byla jasná volba.

Láska, to je nemoc zlárecenze napsal

Adam Hencze

dne 14/4/2018

A je potřeba hned na začátek přiznat, že ačkoliv lze Damsel bez výčitek cinefilního svědomí zašlapat do krátkostébelnaté prérie, tak alespoň minimální dávka kvasení po závěrečných titulcích zůstane. Zellneří estetika je pitoreskní horská dráha nálad, pocitů a gagů, k jejichž absurdnu má i Quentin násilník s úkolem "zabít Billa" dost daleko. Damsel je vizuálně pohledná, svým způsobem krásně uhrančivá groteska se syžetovým varieté na Utrpení mladého Werthera, jehož dějovou premisu jsme zahrnuli i tři roky zpátky v recenzi z Karlovarského festivalu na Slow West (2015), se kterým sdílí nejednu podobnost. Ulyssēs + Pēnelópē = VSL.

Slow West je v mnoha ohledech snesitelnější variantou, takovým slabším odvarem z Damsel (což je jedině plus). Zellneří film si se zaslepenou poutí, odyseou s romantickým cílem vysvobození slečinky v čiré milosti poradí už v první půli, kdy se po dramatické tonální změně přesune do situačních ukázek nevkusu s hnusem, občas v nich překvapí smyčkou do expozičního úvodu nebo představí nový charakter posazený v juxtapozici se svým absurdním já (Indián, bratr). Jakoby předloha došla do bodu, ze kterého už autoři nevěděli kam dál a nechali po něm diváka zírat na záchod plný volné asociace myšlenek. A je to právě finálních čtyřicet minut, které o Zellnerech řeknou nejvíc – jakmile si totiž bráškové vyřeší s jejich hlavní postavou primární quest, nekonečně blbé a kvazi-vtipné řachání začíná (navíc násilně zbavivší se hlavní postavy) a myšlenka na atmosfericky progresivní western á la dílna Jarmusche s jeho Dead Manem (1995) je tatam. Zellneři si půjčují ze všech stran, plácanina Coenů/Jarmusche/Tarantina jim ale jednoduše přestane fungovat. Ona vlastně nefunguje nikdy, jen je první hodinu zábavná a relativně neotřelá.
© Strophic Productions Limited

Robert Pattinson má oblibu v projektech, které režírují dva bratři, přičemž jeden z nich zároveň hraje sidekicka hlavní postavě (Dobrý časy (2017), psali jsme zde). David Zellner je v Damselu pomocníčkem doslovným: antihrdinou, materialistou a zbabělcem, skrz jehož brýle je film do jisté míry interpretován (takže doslova jeho autorem) a který dostane po násilném vykolejení hlavní filmové angažmá. S ním mu ve finále pomáhá Mia Wasikovska aka Calamity Jane. Její Penelope funguje jako oduševnělá, paradoxně mužská část filmu – v jádru je silně (hrubou vnější silou) emancipovanou ženuškou, která je oproti zženštilému Samuelovi (Pattinson) vítanou změnou. Práce s charaktery, i přes jejich vnitřní banálnost, je nápaditá a nepostrádá originalitu, které si jsou jejich oba představitelé vědomi – a právě díky ní tu pak za tisícem westernových pomrknutí zůstane existenciální prázdno, se kterým se osamnělí hrdinové západu museli potýkat.
© Strophic Productions Limited

Zellneři jdou v mixu žánrů a figur prostě šíleně na sílu, v sarkastické pouti za Penelope sice nepostrádají vtip a zajímavost, často ale oscilují na hranici nevkusu. Spousta situací posiluje dojem, že šlo o smyšlené (a hlavně špatné) nápady přímo na place, před závěrem scénář totálně rezignuje na cokoliv a zoufalství přeživších je pro padesát odstínů pláče. Pořád tu ale malé procento věrohodnosti zůstává a skrývá se v něm těžká melancholie, je ale velice těžké se na takhle úzkou frekvenci divácky naladit. Obě párové postavy jsou parodickým karikováním archetypů tvořených z ideálů, které z dobového settingu má filmový divák a snad i historik ve své paměti – to je v rámci Zellneřího filmu plus, jelikož se v tom Pattinson i Wasikowska noří až po uši. A je to dobře! Divácká očekávání jdou proti sobě a jestli je jedna vlastnost, která se Damselu nedá upřít, pak je to absolutní nepředvídatelnost, což (podobně jako u Dobrých časů od Safdieových) má v moderní kinematografii plusové body.
© Strophic Productions Limited

Ona jízda bez jasného směru je spojená s šokem a vlastně hlubokou depresí, která může po jistých událostech zaklepat na lebeční stěnu – záleží samozřejmě na tom, jak moc si ty karikaturky pustíte k tělu. Elaborovaní kritici a časopisoví pisálci snímek tvrdě odstřelili, přitom v jeho jádru něco žije, něco hodného zkoumání a přemýšlení. Tragikomedie často trpí tím, že přehnanou komediálností zastírá vlastní vnitřní tragedii. V Damselu to tak platí do velké míry. Má potenciál diváka duševně rozebrat, což je fičura, o které si může Slow West nebo pozér Jarmusch často nechat jenom zdát.
Kontroverzní Zellneří autorská novinka je snůškou originality, nesmyslu, vidláctví, antipokory, nepředvídatelnosti, melancholie, tragikomedie dle řeckého modelu, feminismu, patizonů, primitivního myšlení, čirých citů, šoku, sebeparodie a v neposlední řadě, hoven.

teaser 1