Bratři Safdieovi natočili indie jízdu o bratrech Nikasech. Po pozitivních ohlasech z Varů a dalších filmových festivalů si snímek odbyl premiéru i v české distribuci a tuzemský divák má tak možnost ponořit se do adrenalinového elaborátu o bratrské lásce, která je zakořeněna hluboko v sérii špatných rozhodnutí během jedné zimní newyorské noci. Umělecký vhled Safdieů je od vizuální stránky po hru s barvou a přepálený elektronický soundtrack přesvědčivě sebejistý, otázkou je, zda se pod povrchem filmové agrese skrývá i něco víc.

Krokodýli a užovkyrecenze filmu napsal

Adam Hencze

dne 17/10/2017
Kviff

Good Time do jisté míry potvrzuje fakt, že odžitá témata se režírují tak nějak sama – autor v nich nemusí slepě a složitě bádat, stačí zapátrat ve vlastní paměti a načíst z ní pocitovou stopu. Téma bratrství v rámci rodinných vztahů je předem vděčná hra – většina diváctva má se sourozeneckou láskou vlastní zkušenost a je tak dost jednoduché se s diegezí na plátně psychicky propojit – ostatně málokdy vyzní toto konkrétní tematizování jinak, než že se všichni sourozenci niterně milují a udělali by pro toho druhého cokoliv na světě.

A to je případ bratrů Safdieů a jejich filmových obdob v bratrech Nikasech. Těžko říct, do jaké míry je děj inspirován skutečností – Ben Safdie si ve filmu zahraje jednu z hlavních rolí, takže reálná možnost tu je. Hlavním problémem a důležitým pravidlem hry je tu těžce agresivní formální přístup, který nesedne jen tak někomu – se standardní filmovou skladbou se tu zkrátka moc nepočítá (a je to dobře!). Promyšlenost tu každopádně neustále zápasí o prosazení myšlenek ve vysokorychlostní klipové aranži, která uvádí prakticky celý úvod, ve kterém ještě můžeme charakterizovat filmové žánry – po heist introdukci ale vše uhýbá o 540 stupňů a zničehonic je všechno špatně, což je pro dvojici hlavních bratrů první ze série mrzení. V tuto chvíli se ale teprve začínají pokládat základy hradu neštěstí, který po klikaté cestě padá v působivém závěru jako ten domeček z kartiček.

Tvůrčí duo pracuje po vzoru věhlasnějších kolegů z branže s prostředím newyorských ulic, zpřístupňuje ovšem pouze onu spodní vrstvu zástupu zoufajících, kteří visí v zákoutích systému jak v pavoučích sítích. Silná sociální kritika bije o mříže s prakticky každou interakcí postav, ať už se jedná o psychology nebo policii. Zoufalství pokládají autoři do rovnice s odpovědností, ta se za skutky mstí postavám na každém rohu a připomíná kauzální fungování vesmíru. Po uvěznění bráchy se Robert Pattinson snaží o záchranu za každou cenu a na oltář svého trika pokládá různé charaktery, které po cestě Danteho Peklem potká. Ruka osudu/karmy tu úřaduje s nepříjemnou pravidelností a tempo se se zhoršujícím stavem dění zrychluje. Nemálo mu pomáhá práce s vizuálem prostředí skrze psychedelickou barevnou paletu – Safdieovi si tripy půjčují do PETek od Sprite v syžetu a zároveň s nimi celý snímek formálně obalují. Výsledkem je nepříjemně surrealistická podívaná, která citací připomíná druhou půlku Requiem za Sen a špinavou estetiku Scorseseho. S pozdějším vývojem děje se logika transformuje do drogově opojné improvizace, jejíž bolest vystřeluje ostře a nečekaně. Plusem je, že si Safdieovi v druhé půli přestávají pomáhat svižnou montáží a dlouze pozorují, jak se postavy samy v sobě nepříjemně koupají.

Nemálo tady pomůže již zmíněný Pattinson, který očividně konečně začal číst scénáře a po vyhrnutých obočích s Cronenbergem se konečně definitivně zbavuje Twilightové nálepky – jeho roztěkaný Constantine má nárok minimálně na soškovou nominaci. Apatičnost hraje kontrast se zpomalenou náturou Nicka – oba z bratrů jsou určitě zapamatováníhodné figurky. Povedeně vyřešený casting končí u Jennifer Jason Leigh a Barkhada Abdi – oba jejich charaktery naplňují nakousnutou steroidovou sociální sondu, v ní se krom věrně zachyceného obrazu současné generace hraje i chytrá hra s divákem. Ta se řítí kupředu pomocí dějových zatáček a slepých ulic, které často přiletí zčistajasna – dopočítat grand theft auto feeling, elektronické dunění od Oneohtrix Point Never se závěrečnou baladou od Iggyho Popa, a můžeme všeci začít společně hladit krokodýly.
Safdieovi přesvědčivě režírují bratrské duo ve správně špinavé a působivé sociální sondě, která diváku blíží zoufalý život třídy balancující kolem spodní hranice podprůměru životní úrovně. Zároveň sází all-in na tripovou audiovizi, která nemusí subjektivně fungovat u všech – jejím opojným závojem chodníkového smradu se dá ale načichat neskutečně snadno.
7