Po šesti letech od Le Havre přichází další pohádkově poetická trpká komedie finského filmového matadora o věku velkých nejistot a drobného lidství. Trošičku víc trpká, ale především ještě trošičku víc komedie než poslední Kaurismäkiho snímek, Druhá strana naděje komentuje současnou sociopolitickou situaci se vskutku situační hravostí, díky níž mají tenhle filmový zákusek šanci s chutí vstřebat i méně připravení.
RECENZE (LK) — Když byl nejnovější Kaurismäki uváděn na letošním MFF Karlovy Vary, ve Velkém sále měli za úkol zvednout ruku ti, kdo ještě nikdy žádný jeho film neviděli. Protože se končetin vzneslo nad les sedaček více než několik desítek, dostal kinosál krátkou instruktáž: především, v Kaurismäkiho filmech se mluví málo, pokud vůbec, a postavy zcela bezvýrazně reagují, nebo spíše nereagují na ty nejbizarnější události. Přestože oba tyto definiční znaky jsou i ve Druhé straně naděje naplněny, je jednoznačně nejstravitelnějším režisérovým snímkem, kterým poučené i nepoučené diváctvo za posledních pár desítek let oblažil.
Příběh uprchlíka, který vprostřed doků zmazaný od uhlí splývá s finskou nocí, se záhy po startu stopáže protíná s příběhem postaršího podnikatele, který tmu svým vozem rozhrnuje jeda vstříc lepším zítřkům zrovna jako on. Bez zbytečné pompy (podle mě to s ní Kaurismäki ani neumí) a zbytečných řečí (viz výše) se pak obě linky vinou vedle sebe ve stručném filmovém náčrtu toho, co právě teď Aki považuje za důležité: lidskost, soucit a hlavně se z ničeho neposrat. Silným vyprávěním Druhá strana naděje samozřejmě snese srovnání s předchozí tvorbou svého autora a také po obrazové stránce je to jako obvykle jedna velká radost: záběry jsou komponované tak, že působí příjemně staticky a vše je vždy na svém místě; vizuální vjemy jsou utlumené tak akorát, aby vyniklo to nejzásadnější. Scénář ale tentokrát útočí na vysloveně (tragi)komediální vyznění, k čemuž využívá extrémně suchý situační humor.
Protože v kině se smáli vedle sebe jak ti, kteří před promítáním ruku zvedali, i ti, kdo úvod do Kaurismäkiho nepotřebovali, soudím, že je díky tomu Druhá strana naděje poněkud univerzální a tak trochu mě to mrzí. Každému, kdo se chechtal, bych naordinovala povinně Ariel (příběh venkovského dělníka, kterému se v životě prostě vůbec nic nepodaří, z roku 1988) a se zájmem bych sledovala, kdo by se bavil i u něj.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Ačkoliv je totiž pocit z nejnovější finské poloklubové lahůdky veskrze pozitivní, nedostane se hloub pod kůži, nenechává po sobě žádné otázky, odpovědi ani výkřiky nadšení. Druhá strana naděje je tak výtečný film, který si, bohužel nebo bohudík, nemusíte zasloužit.