Po šesti letech od Le Havre přichází další pohádkově poetická trpká komedie finského filmového matadora o věku velkých nejistot a drobného lidství. Trošičku víc trpká, ale především ještě trošičku víc komedie než poslední Kaurismäkiho snímek, Druhá strana naděje komentuje současnou sociopolitickou situaci se vskutku situační hravostí, díky níž mají tenhle filmový zákusek šanci s chutí vstřebat i méně připravení.
RECENZE (LK) — Když byl nejnovější Kaurismäki uváděn na letošním MFF Karlovy Vary, ve Velkém sále měli za úkol zvednout ruku ti, kdo ještě nikdy žádný jeho film neviděli. Protože se končetin vzneslo nad les sedaček více než několik desítek, dostal kinosál krátkou instruktáž: především, v Kaurismäkiho filmech se mluví málo, pokud vůbec, a postavy zcela bezvýrazně reagují, nebo spíše nereagují na ty nejbizarnější události. Přestože oba tyto definiční znaky jsou i ve Druhé straně naděje naplněny, je jednoznačně nejstravitelnějším režisérovým snímkem, kterým poučené i nepoučené diváctvo za posledních pár desítek let oblažil.
Protože v kině se smáli vedle sebe jak ti, kteří před promítáním ruku zvedali, i ti, kdo úvod do Kaurismäkiho nepotřebovali, soudím, že je díky tomu Druhá strana naděje poněkud univerzální a tak trochu mě to mrzí. Každému, kdo se chechtal, bych naordinovala povinně Ariel (příběh venkovského dělníka, kterému se v životě prostě vůbec nic nepodaří, z roku 1988) a se zájmem bych sledovala, kdo by se bavil i u něj.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Ačkoliv je totiž pocit z nejnovější finské poloklubové lahůdky veskrze pozitivní, nedostane se hloub pod kůži, nenechává po sobě žádné otázky, odpovědi ani výkřiky nadšení. Druhá strana naděje je tak výtečný film, který si, bohužel nebo bohudík, nemusíte zasloužit.
napsala Linda K.
