Hlavní postava Dead Mana se jmenovala stejně jako pozdní anglický romantik: William Blake. Nejvíc však Paterson připomene Broken Flowers s jejich podobným tempem – události plynou spolu s pracovním týdnem řidiče autobusu Patersona, hodinky se točí kupředu, ranní müsli je stále stejně zmáčené... Adam Driver roli muže, který neříká ne, převzal s lehkostí: ta tam je jeho tělesnost. V něžných ranních tuleních se nám odkrývá poeta, Jarmusch se totiž rozhodl prolínat obraz přímo s textem (což se mu ostatně osvědčilo už u Ghost Doga) – co den, to báseň, co báseň to přednes.
Driver se snaží dát básničkám jakousi podobu, jejich průměrnost však jen dokresluje ubíjející náladu snímku. V městečku Paterson se toho moc neděje: Patersonův šéf si dokolečka stěžuje, po ulicích se tento týden prochází nadprůměrné množství dvojčat a Patersonova žena Laura miluje ve středu jiný vzor závěsů, než který adorovala v pondělí. Co naplat – Paterson zatíná zuby, vstává před šestou a skládá básně ve sklepě zatímco nahoře mručí paničkou milovaný buldoček, čekající na venčení končící pivkem v báru.
Jak je patrné, děj tu není tím hlavním. Jarmusch se rozhodl do popředí zasadit už napsanou poezii básníka Rona Padgetta, který nakonec složil i několik nových kousků. Postava Patersona z rukávu nesype daktyl ani ABAB říkanky a inspirace pro film je více než zřejmá: William Carlos Williams. Americký básník, pediatr a vůdčí figura poezie psané "tak, jak nám zobák narost" je zároveň Patersonovým idolem. Když však Paterson své ženě předčítá z Williamsových sebraných básní, vynikne naplno rozdíl mezi poezií a nastavovanou kaší.
Jarmuschovo žonglování s drobnými vtípky je zdařilé, jedná se však jen o dobře odvedenou práci, na kterou jsme zvyklí. Ostatně: kdo jiný si s takovou osobitostí podmanil jakýkoliv žánr? Nic víc kromě Adama Drivera však Patersonovi na hodnotě nepřidá. Ačkoliv myšlenky, které předkládá, lze do notýsku zapsat beze studu, závěrečné setkání s japonským básníkem je dovětkem, jehož smysl je jen dalším do poličky. S každým zasunutým kamenem se sice ukazuje, jak se věci mají: filmová řeč se s tou literární ale neshodne. Básnické obraty skřípou mezi zuby, proklouznou a vyšumí. Pokud by Patersonova poezie byla nadprůměrnou, mohlo by to narušit celé poselství filmu – co je však oním poselstvím? Je to opravdu víra v nový start, potažmo nový zápisník? Anebo je Paterson spíš smutnou i oslavnou přehlídkou života průměrného člověka spokojeného “s tím svým”, jehož kreativita vyvěrá spontánně, čistě a bez potřeby publikovat? Jarmusch předkládá čitelné protiklady v ostatních postavách a scénky s dialogy ve veřejné dopravě vyloudí úsměv na tváři. Driverovo přesné zachycení vnímavosti a radosti z věcí kolem se však utápí ve slovech, která příliš neřeknou. Donucení k zamyšlení je polovičaté: i přes rozpačité přežvykování však jde Jarmuschovi jeho výsledný “slaný koláč s poezií a všedností uvnitř” pochválit. A sežrat.
