Z loňského filmového festivalu v Locarnu se do české distribuce mnoho filmů nedostalo. Výjimku tvoří Genesis kanadského režiséraPhilippa Lesage. V něm se rozhodl rozebrat romantické zkušenosti současných teenagerů: nic víc, nic míň. S přihlédnutím ke stereotypu to zní až kanadsky nudně. Čím se Genesis liší od snímků s podobným tématem? A není problémů prvního světa přeci jenom moc?
RECENZE (LČ) — Zaprvé: není. Lesage svým režisérským i scenáristickým umem dokazuje, že točit o krásných, víceméně privilegovaných lidech smysl má: tedy pokud je za vším jasná, krutá koncepce. Genesis je totiž vším, jen ne krásným a privilegovaným filmem. Když už Lesage dovoluje svým postavám štěstí, nenechává je si takové chvíle prožít bez problémů. Ani jedné z hlavních postav (jsou tři: bratr, sestra a malý kluk na táboře) navíc jejich příběhová linka nenabídne jasné řešení, poučení, které bychom si i my jako diváci mohli vzít s sebou.
Namísto návodnosti zakládá Lesage styl snímání na pocitech. Kamera zoomuje v momentech vypjaté akce, anebo naopak při výměně pohledů dvou zamilovaných pomalu švenkuje z jednoho na druhého. Ne náhodou se Lesange dříve věnoval dokumentu: v Genesis se pečlivě snaží, aby kamera působila dojmem nezaujatého oka, zvolna ale diváka přibližuje akci a díky tomu i citům postav. Kameraman Nicolas Canniccioni projevuje až sadistickou trpělivost, když diváka nechává do poslední chvíle čekat, kam záběr povede, na koho, co se vlastně soustředí. Stylisticky díky tomu Genesis dokáže udržet pozornost a vtáhnout do světa, který se nenásilně odkrývá.
Dávkování vnitřního světa postav je dalším rysem, v kterém se Genesis liší od podobných snímků poslední dekády. Režiséři či režisérky v poslední době volí ze dvou variant: divácky přívětivějšího modelu vyprávění hlavní postavy, která je sympaticky ztřeštěná od samého začátku (Lady Bird, 2017, recenze), anebo pozorování s odstupem, které na konci uděluje lekci (Eighth Grade, 2018, recenze). Oba zmíněné příklady pracují s hlavními hrdinkami jako s jasnými osobnostmi: někým, koho poznáme už na základě první scény, a v následujících minutách s ním procházíme peripetiemi a katarzí.
Lesange se strukturou pracuje jinak. Už to, že hrdinové Genesis jsou tři, nabízí zajímavé řešení. Dva z nich, Guillaume a Charlotte, jsou sourozenci (jak se nepřímo dovídáme v jediné scéně, kde ani nevidíme do obličeje jejich otci a maceše). Třetí postavou je mladší Félix. Guillauma a Charlotte sledujeme v paralelní naraci: díky přepínání mezi zálety sestry a bratra Lesage znovu dosahuje efektu tajemství. Záběry čekají na vyjevení jejich smyslu, divák jako by se těšil, co režisér za rohem ukáže. Pomáhá při tom geniální užití indie soundtracku s Le Tigre, TOPS nebo Aldous Harding, kdy se v zásadě střídá a opakuje šestice písní, každá pro jinou postavu a situaci, ale se stejným emočním nábojem. Tajemství se v posledku týká i postav a jejich motivací: Guillaume a Charlotte nevyjeví svoje pocity hned a až poslední záběr, kde se znovu setkávají, dotváří jejich linky úplně. S tím, že cosi zůstává skryto a čeká na interpretaci.
Félixův příběh je odvážně zařazený až na úplný konec – jako jakási poznámka pod čarou. Namísto vysvětlivky ale ponouká otázku: proč se Lesange rozhodl přilepit k uzavřenému příběhu další, trochu jiný? A jak se vším předchozím souvisí? Odpověď se nabízí právě v oné skrytosti: jestliže do chvíle Félixova zamilování Genesis běží vpřed, s dějištěm dětského tábora jako by se zastavil čas. Všechno se vrací na začátek. Doslova tomu napomáhá i odrhovačka „Pour Boire Il Faut Vendre“, kterou v prvním záběru filmu nadšeně zpívá Guillaume. Táborový oheň a mladší děti představují zdánlivě jiný, ale vlastně totožný svět všech parties, které vymetala znuděná Charlotte; táborový vedoucí nemá daleko k hlídači Guillaumovy koleje. Poslední příběh tak není jenom opakováním, ale genezí (jakkoliv jsem název filmu do teď úplně nepochopil). Rodí se v něm znovu všechny problémy, s kterými se potýkají protagonisté filmu, jako i láska, která je uprostřed lesů (snad) o něco čistší, než v Quebecu.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Nekonvenční stavbou počínaje a indie soundtrackem konče, Genesis představuje přímý pohled do duše světa, kde stát si za svým představuje výzvu i zmatení. Promluva postavy Guillauma k jeho spolužákům ostatně jako by vypadla ze zaprášeného Kanta: některé imperativy holt zůstávají kategorickými. Dobře, že se režisér Lesange držel toho svého, totiž povinnosti snímat postavy tak, aby si zachovaly tajemství. Nesnaží se tak divákovi vysvětlit, ale spíš ukázat.
napsal Lukáš Č.
