Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
„Nejlepší je ždibec autobiografie a kopa představivosti.“ Tak tímhle citátem Raymonda Carvera se Greta Gerwig ve svém režijním debutu rozhodně neřídí. A není to vlastně jedno? Její střela Lady Bird se řítí, míří rovnou na komoru a koho nedostane, ten nemá sérdce.

Tuna autobiografie s lehkostírecenze napsal

Lukáš Červený

dne 29/12/2017

Zvlášť kvůli Sérše. Christine „Lady Bird“ McPherson v podání Saoirsy Ronan totiž vskočí do děje jako do vozovky a člověk se ani nenadechne a už s ní peče. Jasně, stejně jako u jiných postav hraných Gretou Gerwig se ozvou všechny nešvary s energickou povahou impulzivního děvčete spojené. Proti nim stojí zbývající osoby a obsazení. („Musíš bejt pořád centrem pozornosti?!“ vyčte Lady Bird její kamarádka.)  Gerwig se tedy daří jak Lady Bird nechat třeštit, tak ji v lecčems vykoupat. Plusové body za sebereflexi se sčítají s těmi za upřímnost. Ta je vůbec nejsilnější stránkou Lady Bird: filmu se daří odzbrojovat právě tím, že si na nic nehraje. Navíc vše prezentuje bez zbytečných zastávek, zcela hladce. A protože události v životě dospívající středoškolačky zas tak hladký průběh nemají, jejich pojetí nehrozí naivita. Ani patos.
© 2017 A24

Tomu se Gerwig – coby zkušená divadelnice – vyhne hned v úvodní scéně. Matka s dcerou jedou autem a poslouchají kazetu Hroznů hněvu od Steinbecka. Obě se dojmou a slzí. Zpátky na zem je svým razantním oznámením konce kazety vrací hlasatel. Lady Bird chce do přehrávače vrazit další kazetu, máma ji ale zarazí a navrhuje, aby obě jen společně „vstřebávaly, co slyšely“. Jejich „vstřebávání“ se během pikosekundy zvrhne v hádku. Ta končí detailem sádry na dceřine lokti s nápisem „FUCK YOU MOM“. Svižný střih a lehký tón následující titulkové sekvence pak nastavuje tempo filmu: nebude se tu hrát žádná velkolepá tragédie, nepřijde ale ani tlačení na pilu komedie. Gerwig zkrátka napsala scénář svému dospívání a Saoirsu Ronan nechává, ať si v něm zařádí.

Na druhou stranu však k tomuto nenuceně komediálnímu, příjemnému zachycení událostí postupně přibývají vztahy. Ve středu stojí hned ten z úvodní scény, vztah Lady Bird k její matce. Ani vztah k otci, bráchovi nebo vztahy ke kamarádkám a prvním klukům nejsou odfláknutou výplní hlavního konfliktu: všechny postavy dostávají svoje oblouky, vykroužené tak lehce, jak to jen jde. V těchto obloucích se postavy střetávají se svými lepšími i horšími stránkami, Lady Birdiny nevyjímaje. Gerwig se nebojí pustit vlastní chyby na špacír. Zkraty přitom nakládá jak svému alter egu, tak ostatním postavám. Kolem protagonistky se tedy dějí nejrůznější dramata, přičemž se vždycky vracíme k tomu jejímu. Ať už jde o první sex, přijetí na vysokou nebo závěrečnou zkoušku v autoškole.
© 2017 A24

Všechna tato dramata jsou krom své opravdovosti zábavná a pečlivě vypozorovaná. Jediná chyba tak tkví v úzkém záběru témat, kterým Lady Bird nutně trpí. Coby (jakkoliv poupravená) autobiografie se ke svému užitku ale i své škodě nikdy nevydává formálně či vypravěčsky překvapivým směrem. Oproti podobným pokusům o autentickou „dospívačku“ ale vyniká právě tím, že se nepředvádí. Za jedinou odvážnost lze považovat časové ukotvení jednotlivých etap Christinina života, které není nijak do očí bijící, ale vždy propojené s dějem. Stejně tak tematicky potěší doslovný přerod identity (Lady Bird → Christine) a tečka na závěr, z které skutečná mamka Grety Gerwig musela bulet.
Bez velkých gest, s lehkostí sobě vlastní a přesto jímavě. Navíc o tom pitomém, v daný moment životně důležitém období. Greta Gerwig v Lady Bird dokazuje, že točit o sobě a vlastním dospívání jde. Stačí k tomu Saoirsa Ronan. A smrtící dávka upřímnosti. „Thank you.“ – „This is not a thank you situation.“

Hodnocení zbytku redakce:

JB
5
Jako hezký. Jako fajn. Odnes sem si z toho pocit provinilosti za svoji vlastní rozmazlenost. Což je dobrý. Jinak je to ale Girlhood. Pěkně udělaná óda na nijakost.