Premiéry, 26. květen 2018 11:19Koké: Voyage voyageRecenze filmu Gauguin (2017, 102', FR)

RECENZE (LČ) — Francouzskému malíři nejde ani o valouny zlata, ani o bájné Eldorádo. Modré oči (Vincenta Cassela) má jenom pro plátno. A pro divošky. „Chceš ji? Máš ji mít!“ říká otec Tehury, Tahiťanky, Gauguinovy budoucí múzy. Scéna s tak snadnými námluvami jasně předkládá myšlenkový podklad filmu: v Gauguinovi se svět nedělí na „nás“, Evropany, a cizí „je“, domorodce. Naopak: podtrhuje to mytické v kultuře starého kontinentu a to logické ve zvycích Polynésanů. V jejich rituálech, víře, ale i prosté hře dětí tak malíř-cizinec jako na vodní hladině spatřuje vlastní zvyky, o které přišel. Záběr a protizáběr dokážou odvyprávět víc, než by svedl jakkoliv zručný flashback. A právě v tom tkví nevtíravost Gauguina: netlačí na pilu ani na dláto, neždímá emoce tam, kde nemá nárok. Zkrátka je asketickým poutníkem na nebezpečné cestě životopisného základu, kde uhnutí z cesty střídmosti znamená v lepším případě kýč, v tom horším pitomost.

Těch je naštěstí poskrovnu. Hůře jsou na tom reálie, kterých se scénáristé nedrželi zuby nehty. Přistoupí-li na to divák, dobře udělá. Dostane se mu překvapivého skoku v čase hned v úvodu, kde Paula Gauguina nejprve sledujeme, kterak živoří, mezi přáteli se nebaví a ani šestičlenná rodina s ním nechce Paříž opustit. Odplout na Tahiti: to je jeho snem, jeho cílem. A tam? Malovat. Paříž je přece přelidněná, filtry kamery do hněda vybarvená, falešná. Střih, skok: a je tam. Na ostrově, kde přesto dál živoří. Debutujícímu Edouardu Delucovi a jeho četným pomocníkům se tu daří zachytit, jak nemožné je myslet si, že člověk uteče a nechá vlastní břímě za mořem. Právě momenty, kdy malíř dokuřuje žváro a dívá se na ten samý měsíc, pod kterým usínají jeho synové a dcery kdesi v Kodani, jsou tristní v dobrém slova smyslu. Třískat z toho slzy za doprovodu rozklížených houslí Warrena Ellise, na to je Deluc příliš objektivním tvůrcem. A je to tak dobře: nechává scény jako pokuřování u měsíčku nebo smutné pozorování ve vodě se cachtajících dětí na herci a kameře. Ellisova hudba je použita jinde, a to pro napětí a disonanci, kterou skrývá. Skvěle ji doplňují i kostelní zpěvy domorodců, které znějí dlouho a přetékají do jiných scén, dodávajíc jim zvláštní posvátnost.

Vincent Cassel je přitom tahounem jak oněch příslovečných i hmatatelných pytlů, tak delší stopáže. I když je jeho tvář maskou hrozící smrti starého malíře, tělo herce jako by hrálo proti tomu: mohutný Gauguin se díky tomu může potácet od plátna k plátnu a s elánem míchat paletu. S tím souvisí právě ono mytické, prapůvodní v jeho krvi. Gauguin ve filmu je posedlý malováním, bere jej vážně a zanedbává pro své vyšší cíle lidské potřeby své múzy. Domorodá Tehura tak vposledku naplňuje přísloví „lehce nabyl“, ale Gauguina rozčílí mnohem víc, když jeho žák a soused, jehož naučil vyřezávat z kmínků sošky, podlehne tlaku trhu a vychytrale tesá jeden stejný výjev za druhým „pro bělochy“. Režisér tím dává tušit, že se sám snažil proniknout do mysli uměním zmítaného malíře, aniž by vynesl moc přísný anebo příliš mírný soud nad jeho činy. Krásným příkladem podkopávání vážnosti umělce, kterou si Gauguin sám namnoze tvořil, je scéna z první třetiny filmu. Gauguin se v ní probouzí mezi domorodci a s hrůzou zjišťuje, že mu děti ukradly barvy a patlají si je po těle. Honí je po vesnici, zoufale je okřikuje; pak ale sám poznává, jak směšná je jeho reakce. Stejně podvratné – co se nedotknutelného mýtu osobnosti týče – jsou i jiné výjevy z Gauguinova života na Tahiti. Na žádný z nich se ale Deluc nedívá skrz prsty; vždy nachází empatickou polohu, zajímající se o malířovo dílo, ale i o jeho lidství. „Tvá rodina se mýlí. Nerozumí duši umělce,“ psal Gauguin své ženě do Kodaně. „Nevědí, co potřebuje.“ V Gauguinovi vidíme, že to dost možná nevěděl ani sám umělec.☞ PINBACKER