Premiéry, 4. květen 2018 12:23Omyly a výkřikyRecenze filmu Čtverec (2017, 142', DK/FR/DE/SE)

RECENZE (LČ) — Cristian, hlavní hrdina Čtverce, se představuje nelichotivě. V rozhovoru s novinářkou Annou (Elizabeth Moss) si trochu zablábolí: hned víme, že máme co do činění s kurátorem výstav, který občas sám netuší, čeho se daná výstava týká. Rozkrývat moderní umění jako čistý koncept, ztrácející svým omíláním vlastní význam? Nic nového. Östlund se ale šibalsky rýpe v tom, zda-li to tuší sami umělci. A dlátem mu je lidská přirozenost plná omylnosti.

Čtverec je vlastně řetězcem nedorozumění. Ta pak pramení z téhož: odehraje se „performance“, ať už zcela narafičená (krádež Cristianovy peněženky a mobilu nebo „zvíře v nás“ ruského umělce), nechtěná (tyjátr u Anny doma) nebo – tak lidsky – z omylu vzešlá. Na postavách je se s danou situací popasovat. Anebo prostě připustit prohru. Nejzajímavější, jak Östlund ví, je přitom typ poslední: nedorozumění z omylu. Neboť jak to s lidskou duší plnou ctižádosti bývá, přiznat prohru je až ta nejposlednější možnost.

Díky perfektnímu načasování těchto faux pas a ostrým dialogům dokáže Östlund udržet dvě a půl hodiny divákovu pozornost. Tři typy zkratů v komunikaci řadí následovně: začíná divadýlkem, narafičením. I předtitulková scéna interview s Annou, kde na sebe Cristian prozrazuje, jak dobrým je asi kurátorem, když ze všeho umně vybruslí, je jedna velká lež. Čtverec si tak hned pro začátek podkopává vlastní půdu pod nohama: podívejte, film je lež! Stačí přece začít znovu, přetočit, vystřihnout – a je klid.

Následuje mnohem zajímavější situace: Cristian jde ráno do práce, míjí ho davy lidí. Najednou uslyší ženský křik. Z davu se vyřítí žena volající o pomoc. Cristian a muž vedle něj se oba zastaví, připraveni pomoci. Po úspěšné, nenásilné konfrontaci se svalnatým agresorem si oba oddechnou a na minutu se stávají nejlepšími přáteli. Plácnou si a každý jde svou cestou. Cristian, ještě v euforii z nevšedního zážitku, zjistí, že nemá ani peněženku, ani mobil. Na rozdíl od umělce, který pod Cristianovou taktovkou v muzeu vystavuje kopečky štěrku se svítícím nápisem „YOU HAVE NOTHING“, tedy Cristian skutečně nemá nic. Musí se doptávat kolemjdoucích, jestli by mu mohli pomoci, jestli by si jen mohl zavolat. Jeho žádost je drobným, ale důležitým obrazem celého filmu: nikdo mu totiž pomoci nechce.

Pomůže si sám. S kolegou v práci vytiskne výhružné letáky a hodí je do každé schránky v baráku, kam ukázal boží prst navigace. Takové tnutí do živého – v tomto případě Cristianovy rutiny, vždyť při házení letáků cítí strach a vzrušení – je příznačným i pro další události filmu. Radil mu i zlodějský páreček, vždyť probuzení davu z letargie lze docílit jenom jedním: řevem. Östlund naopak překvapuje nenásilně a jemně, znovu a znovu vyvolává zájem o Cristianovu nastartovanou snahu, snahu domoci se spravedlnosti a peněženku s mobilem mít zpátky v rukách. Tato snaha je nutně egotistická, takže se Cristian spouští s každým očišťujícím pocitem, slaví a rozdává i lže. Novinářce Anně může s klidným svědomím lhát přímo do obličeje, u svých dcer už to ale tak snadné mít nebude. Jeho charakter se spolu s dějem rýsuje, ohlíží za svými rozhodnutími. A učí se, že za jedním vítězstvím čeká devatero proher.

Právě před dcerami se odehraje poslední, zcela omylem vzniklé divadlo, jehož základy jsou pevnější než čtverec vystavený v muzeu. Není tomu tak náhodou: právě Cristianovy děti, s jejichž matkou se zjevně nevídá, jsou jedinými postavami filmu, které skutečně vidíme stát uvnitř onoho čtverce. Jeho prostou mantru – „stejná práva a povinnosti“ – Cristian v pečlivě připraveném zahájení pro návštěvníky výstavy přetaví ve skutečnost: vysvětluje, že „kdo stojí uvnitř čtverce, ten musí být vyslyšen, musíme mu pomoci, ať už je to žebrák, dítě, kdokoliv“. Sám v tuto chvíli tajně vztahuje zákonitosti čtverce na sebe a ne na žebráky, s kterými se denně setkává. Právě Cristian by nejvíce ocenil v momentě krádeže takovýto čtverec, který by si křídou namaloval pod sebe. Pak by mu přece musel pomoci každý. Ve své řeči ještě nevnímá druhou část dohody: povinnost. Stejně ani dcerky nepochopí, o co tátovi jde, dokud není filmu konec.

Omylem vzniklá situace se týká roznesených letáků a malého kluka, který hrozí Cristianovi „chaosem“, který z něj nadělá, jestliže se neomluví jeho rodině. (Ve slovenských titulcích ještě přesněji kluk huláká: „Ospravedlň sa!“) Östlund tento výbuch volání po spravedlnosti Cristianovi předkládá jako zpětný ráz, vyvolaný jeho vlastní ctižádostí, a také rébus, který musí rozlousknout. Proč? Aby se změnil. Nakonec se všechno vrací k onomu vystavenému čtverci: vždyť chaos z člověka řádného nadělati nelze, má-li onen ideál vzájemné pomoci a povinnosti v sobě; ne jako objekt zavřený v muzeu, kam přichází dva návštěvníci denně. Čtverec je tak v posledku o tom, že se Cristian skrze různé peripetie obrací dovnitř, k vlastnímu morálnímu imperativu, a sezná, že ho má. Pozdě – ale přece. Přičtěme sžíravý humor, kritický k politické korektnosti za každou cenu i ke švédské „solidaritě“, obé umocněme na druhou a dostaneme obsah Čtverce.☞ PINBACKER