Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Kritika tuzemská i zahraniční připisuje Ready Player One vavříny. Naše redakce přepla do co-op módu a dva členové komanda se specializací proti popkulturním narážkám se jali vavříny prověřit. Verdikt? Prověřený tvůrce a velký nostalgik zkouší býti nostalgeekem. A zábavu u toho uhání za každou cenu. Jak dopadá Spielbergův hon?

Hody, hody: videohry!recenze napsali

Adam Hencze a Lukáš Červený

dne 17/4/2018


recenze filmu Ready Player One ~ Červený
Může film, kde má holka triko Joy Division, skončit dobře? Toť věčná otázka. Matador narativních velkofilmů Steven Spielberg se rozhodl, že na ni odpoví jednou provždy. No a při tom si nechá šeptat do naslouchátka, na co že to ta dnešní omladina s láskou vzpomíná. A ono na hry! „Spielberg a pářky? Ale jděte,“ namítne hned zkraje kdosi. Pamětník navíc přispěchá se smutnou legendou hry E.T. the Extra-Terrestrial, Atari propadáku z roku 1982, jehož neprodané kopie dodnes pohřbívá poušť v Novém Mexiku. To Ready Player One na žádné pohřbívání není. Přesto se zdá, že písek času jeho jméno s jistotou zahrabe. (A protože je celý film honem na velikonoční vajíčka v podobě skrytých odkazů, ani já se jim jak vidno nevyhnu.)

Krok zpět: zmíněnou hru podle „Ýtýho“ mnozí považují za nejhorší v historii. Prý za to mohlo pouhých pět a půl týdne, které vývojáři na její dokončení dostali. Scénář Ready Player One se chystal od roku 2010 a spolupracoval na něm i autor předlohy. Ten se mimo jiné vyjádřil, že Spielberg Playera považuje za třetí největší výzvu své režijní kariéry. A režijně opravdu není co vytknout: přehlednou akci ve virtuálním, naspeedovaném světě střídá pomalejší linka v reálu, a Player se tak podobně jako dřevěná káča vrtí mezi dvěma rovinami. Obě se ladně doplňují, lezou si do zelí anebo rovnou splynou.

Oproti tomu papírový příběh ňoumy Wadea Wattse a jeho cool avatara Parzivala je jeden jasný vzorec: kterak sirotek k vítězství přišel, lásku si opatřil a sám sebe poznal. O invenci tedy scénáristům nešlo. O co tedy?Zápletku zdá se berou jako šerednou káru, která vypadá, že se každou chvíli rozpadne. Stačí ale nabrat do pusy benzín alias popkulturní odkaz, plivnout do motoru a ejhle! Jede se zběsile kupředu. Jenže lze takhle jet donekonečna (a ještě dál)? Problém Ready Player One je zřejmý hned. Jako v každé jiné postmoderně, která sází na pastiš, už v úvodní scéně Playera zjistíme, že jde o pop pastiš. Že mrtvé hity ožívají, virtuální realita přetéká postavičkami z her, filmů a knih, a že je jen na divákovi, aby je našel. A znal. A všechny pochytal. Výsledek? Nijakost vlastního snímku. Nejfilmovějšími záběry celého Playera jsou nutně ty vystřižené z Osvícení; zbytek si vlastní identitu vyrýsuje zručně, ale mdle.

Stejně tak pokulhává za naleštěným zevnějškem poselství. Jeho krok za krokem se odhalující podoba je v posledku banalitou a výkladní skříní nezávadnosti současných blockbusterů. Podobně postavy: korporátní parchant (Ben Mendelssohn) je vlastně neschopným podržtaškou, co si hesla píše na papírek, a jeho příruční, ostrá krasavice není ani z desetiny tak ostrá a příruční, jako andílek Niandera Wallace. Naopak tým rebelů, z rodinných důvodů samozřejmě oprávněný ke spravedlivější a moudřejší vládě nad virtuální realitou (a tedy prý i opravdovou realitou!), není vlastně ani tým. Individualismus ftw.
Bez znalosti všech referencí, kterými je ReadyPlayer One prošpikován, je zredukován na zábavně natočenou selanku. Jeho post-apo svět není ani dost post- ani dost -apo, jeho hrdiny jsou nerdi a jeho záporáky zlí, neschopní dospělí, kteří přišli celou tu hru zastavit. Čím? Reklamama. Jako komentář ideologie ploché, jako představení Olivie Cook coby femme fatale všech LoLkařů, Minecrafťáků a hráčů Fortnite neploché, ale nijaké. Navíc to triko má určitě beze vší ironie. No potěš...

recenze filmu Ready Player One ~ Hencze
Fanouškovský servis par excellence. Spielberg se na stará kolena po mnoha akademických odbočkách vrací k tomu, co mu šlo vždycky nejlépe – tedy do vod prvotřídních blockusterů áčkové ligy. Tentokráte poskakuje nad elaborovanou úvahou dělení virtuality a reality v MMORPG, kam většina dystopického lidstva pravidelně utíká. Autorsky měl SS ve svých dílech vždy očividnou chuť a dravost ke komunikaci aktuálního tématu, kterému on i divák na první dobrou rozuměl – ať už to byla fascinace umělou inteligencí, neutuchající zvědavost nad mimozemským životem, varování před absolutistickým systémem nekauzality v kvazi-spravedlnosti založené na předpovědi budoucnosti či obava ze vzpoury strojů. High-tech propriety a fantazie s dětskou hravostí se vždy vracela do jádra dysfunkční rodiny, jíž jsou Spielbergovy postavy zpravidla obalené. Zlatá éra Hollywoodského velkofilmu s přesahem je ale zdá se pryč. Progresivní myšlenky vztahující se ke společnosti v libovolném století? Chyba čtyři sta čtyři, obsah nenalezen. Nic z toho Ready Player One není. Zlaté blitkobušky!
Warner Bros.

Samozřejmě není dobrou praxí vkládat filmařům do úst věty a myšlenky, které sami neměli záměr předávat. Dobře, koukněme na RP1 z perspektivy zábavné jednohubky. Varovný podtón z hodně slabého odvaru Black Mirror redukující 175 milionů dolarů na plátně do jedné jediné repliky v závěru snímku? Nu tak tam ta myšlenka přeci jenom je! Soud se tedy neodročuje.

Filmová adaptace fandovské bomby s estetikou futuristického retra, v jehož osmdesátých letech Steve filmově rostl a prožil svůj amerických sen, je pro něj doslova ušitá. Za jeho úctyhodnou filmografií jako by se ale nyní stahovala mračna kýče, který se jako zlatá nitka táhne čtyřiceti lety filmových políček s předtitulkou “A STEVEN SPIELBERG FILM™”, ovšem nikdy ne do tak otravné míry jako tady (často ne přes hranice povšimnutí). Jsou to právě silné charaktery a humor, co jeho minulostní filmovou soupisku pojí jako lepidélko dobroty. Tady mu ale zvednutá obočí explodují na roztažené množině politické korektnosti, nemožných zlounů a závěrečného apelu, který snad ani nemůže myslet vážně. Herecky nemožné zachraňovat, není do koho se vcítit, chybí to, co Steveovi – autenticita. Finální akt snímku to říká sám: proč neshodit svou přes dvě hodiny dlouhou peripetii dořečením “hej ale děcka, ty pářky moc nehrejte a choďte víc běhat s kamarády ven”.
Warner Bros.

Jde o druh povrchnosti, kterou na plátně Spielberg manifestuje společně se studiem, co mu do hlavy šeptá ta správná slovíčka, pojmy, a nezapomeňme – o což jde v RP1 především – popkulturní odkazy. To vše letí na mistrův vrub i přes jeho jinak jasnou a fungující režii, která sumarizuje jeho léty prověřenou práci s dramatem a příkladným filmařským umem – přechody mezi realitou/Oasis jsou promyšlené, akce vysokooktanová s posunem žánrových pravidel o kus dál (alespoň co se týče automobilového závodění), nápady z Ernestovy předlohy dotažené a mnohdy lépe využité. Kamińskiho kamera čaruje. Technicky, na vyleštěném povrchu, deset z deseti.

Tye Sheridan se může snažit seč chce, ale herní geek to není a z jeho SPIELBERG FACE™ po liposukci odvaření taky nebudete. Zneužití charismatického Bena Mendelsohna je ještě zrůdnější než při angažmá v Rogue One. Jediná fungující relace je mezi Simonem Peggem a Markem Rylancem – ten tu demonstruje sílu hereckého minimalismu a jako otec Oasis je naprosto boží. Je taky jedinou duší, která působí lidsky (a do toho nezahrnuji herní avatary, kteří samozřejmě lidští z podstaty nejsou, hahaha). Cítíte-li potřebu navštívit multiplex a upočítat se v něm na desítkách intertextuálních pomrknutí, tak beze všeho, račte: podobně jako mistři geekovství, kteří vhazují do pléna hodnotící databáze maximální čísla s každou další popkulturní citací. Dívá se na to pěkně, ale.. vážně jsme viděli stejný film?
V jádru neskutečně banální, energický a svěží velkohra velkofilm, co sází na prvoplány a povrchnost. Maximální zábava, když přežijete občasný cringe a nefungující postavy. Nejedná se o velkou sekvenci cutscén, i když to tak někdy vypadá – a to ne ve smyšlené Oasis, nýbrž paradoxně v prostředí reality.

Celkové hodnocení

Průměr
6