Premiéry, 15. říjen 2017 11:12Ani tak, ani onakRecenze filmu Odnikud (2017, 106', FR/DE)

RECENZE (LČ) — Nepracuje tak v případě hlavní role či námětu. Kamenem úrazu je tady zpracování. Hned první záběr představuje formální rozdělení na rodinná videa a samotný děj filmu. Videa fungují jako uchovaná vzpomínka, a to uchovaná jak pro diváka, tak pro postavu: Katja (Diane Kruger) se na ně nedívá pouze proto, abychom si i my vytvořili pouto a soucítili. Dívá se, aby tok vlastní, přibarvené reality narušila něčím skutečným. Právě rozdíly mezi skutečným a fiktivním jsou to, co se v Odnikud stírá. Což je překvapení. Jinak si totiž film zakládá na věrohodnosti, nebo jí alespoň přednostně přikládá důležitost, jak plyne z vyjádření tvůrců. Ti tuto věrohodnost však nejednou úmyslně boří.

Případy, kdy se Katje přímo stane cosi neuvěřitelného, v Odnikud nejsou. Jediná neuvěřitelnost (maximálně uvěřitelně uchopená) je výbuch bomby z hřebíků a hnojiva. Další řetězec událostí v hrdinčině životě není ani nepředvídatelný, ani šokující. V čem tedy vězí zborcení uvěřitelnosti? V celkovém stylu filmu. Zaprvé ve výtvarném pojetí: Fatih Akin prostředí, ve kterém hrdinka propadá zoufalství, odosobňuje a zbavuje čehokoliv navíc. Zároveň se snaží vyhnout opačnému extrému: stylizaci. Výsledkem je napůl stylizovaná, napůl realistická kulisa, která nepředstavuje ani jedno, ani druhé, tedy ani skutečnost, ani fikci. Například část druhá, odehrávající se v soudní síni, barech a tetovacím salónu, nechává správně vystoupit tvář hrdinky, její emoce i zápas s nimi, ale opomene zařadit lhostejnost prostředí, ve kterém má „spravedlnosti býti učiněno zadost“. Koncem přelíčení přitom taková lhostejnost vyplyne. Pirátská loď na vaně plné krví zbarvené vody v části první je také symptomem nedořešenosti. Jistě, hračka Katjina syna v záběru není náhodou, proč je ale jinak okraj vany prázdný?

Stejně tak co se zabírá, jak na to kamera „nahlíží“ je rozkročeno mezi realismem a subjektivní vizí hrdinky. Ve chvílích, kdy Katja propadá zoufalství, je zvolen detail, stejně tak v emočně vypjatých soudních potyčkách či při Katjině závěrečném váhání. Potud kamera plní svůj účel skvěle: jakkoliv malé gesto nebo jakákoliv změna mimiky neujdou pozornosti. Problém je znovu v nedůslednosti takového postupu a zvláštní těkavosti stylu. Kde má záběr shora prohloubit prostor soudní síně, tam vyjde naprázdno. Jízda autem nebo bytové scény jsou dynamické či roztřesené, ale k ostatním řešením záběru nepasují. Důsledkem je zmatení diváka, který chápe, jaký příběh mu je vyprávěn, ale nedokáže s ním souznít.

Za poslední nešvar stylu lze považovat zajímavé, ale znovu s ostatkem se peroucí zvukové pojetí. Zaražení krátkých kousků hudby je na výbornou, ale například v soudní části slyšíme v pozadí smyčku skládající se z opakovaného ruchu: hlubokého dunění. To u soudu plní funkci hudby a coby nápad funguje. Napětí graduje, basů si skoro nevšimneme ale pocítíme, když ustanou. Dochází však k samoúčelné manipulaci smyslů, kterou si (na rozdíl od čistokrevně fikčně se tvářících filmů) Odnikud nemůže dovolit. Rozbíjí totiž od prvního záběru (Katjina svatba ve vězení hledáčkem videokamery) pracně budovanou iluzi reálného, představu „příběhu od vedle“. Není pochyb, že co se emocí, reakcí a situací na plátně týče, Akin takový příběh zachytil. Problémem je jak.☞ PINBACKER