V severoamerické divočině vychovává zarostlý Viggo Mortensen šest ratolestí ku obrazu svému – nožem, tréninkem, ale i učebnicí jaderné fyziky. Pro někoho už tahle základní synopse mění Captain Fantastic v agitačku a mainstreamovou hipísárnu, kterou je náležitě třeba podrobit “zdravému rozumu”. Matt Ross na to ale jde od lesa.
RECENZE (LČ) — Už od úvodních záběrů, kdy se z nejstaršího syna Bodevana (skvělý George MacKay) stane muž ulovením jelena, se rozbíhá ukázkové představení jednotlivých členů rodiny. Skrze nejmenší detaily, jako fotky, knížky nebo kosti zvířátek se dozvíme všechno, co je potřeba pro navázání základních sympatií. Když pak všichni u táboráku spustí improvizovanou odrhovačku, musí to i v nejzapšklejším odpůrci alternativní výchovy (a komunismu) probudit špetku zájmu.
Nomen omen, Captain Fantastic alias táta Ben (Viggo Mortensen) není zdaleka nadčlověk. Jako hlava rodiny sice udržuje přísný harmonogram v chodu, zatímco je máma v nemocnici – je ale otázkou času, kdy se mu rostoucí děti vytrhnou z otěží. Dlouhá pouť autobusem se změní v těžkou zkoušku všech zúčastněných.
Snímek bude v distribuci v rámci akce “Vary ve vašem kině” a při jeho představování byla skloňována slova jako “přístupnost” a “nenáročnost”. Rossův druhý autorský počin sice není učebnicí vývojové psychologie (nechybí vkusný pubertální vzdor), není ale ani typickou road movie – je především filmem o emocích. Víc než rodinným je o rodinně, o vztazích, které si nevybíráme, a i o těch, o které nedobrovolně přijdeme. Citlivá režie posouvá příběh očekávanými směry, přesto do sebe všechno zapadá. Captain Fantastic skutečně je přístupnější: nezávislost v sobě ale nezapře. Pohled na idealismus totiž zaráží šíří a nadhledem – zármutek střídá smích, Benova ideologie se tříští o útesy reality a připomíná, že i sebedůmyslnější vidina ráje zůstává pořád ideou.
V harmonickém spojení není jenom vtip a vážno, ale i vizuál s hudbou: jemný podkres Alexe Somerse se střídá s fláky na pravém místě. Spolupráce všech složek filmu dá vyniknout hereckým výkonům (v čele s Mortensenem, ale všechny děti ho dohání) a peripetiím, na které rodinka naráží v misi “zachránit mámu”. Ben vlastně nakonec zachraňuje sebe sama, a Ross tak předkládá jednoduché dilema: je i ta nejsprávnější výchova správná, probíhá-li za sedmero horami, daleko od problémů světa? Myšlenkově je snímek nabitý konflikty: intelektuální převaha nebo přirozenost, výchova či manipulace? Kam až je táta ochoten zajít pro to, aby ze svých synů a dcer nevychoval tlusté pojídače burgrů, ty, co škola otravuje a sjíždí v jednom kuse Xbox? Většinová společnost versus individuální a odhodlaný otec. Není to ale ani tak souboj, jako spíš dva extrémy.
A právě tyhle dvě cesty se tvůrcům daří spojit. Namísto vytvoření nereálného prostředí, kde je alternativní výchova možná, se i v ní objevují úskalí spojená s rodičovstvím – Ben je zkrátka pořád člověk, a když má starostí nad hlavu, nemusí se rozhodnout správně. Jeho pochybování nad zvolenou metodou je brilantní přehlídkou Mortensenova umu: Ben je sympaťák, ale i despota; citlivý rodič, ale perfekcionista. Občas prostě každý udělá chybu – uznat ji je jen další krok k uvědomění si, jak daleko je Platón od šestice lidí, kterým chce každý den projevovat péči. Nepůjde to, nesleví-li ze svých nároků. Ben tak přichází o všechno, co budoval, ale získává víc, než se zdá. Závěrečné ticho u stolu je až magickým okamžikem, v kterém divákovi dojde, jak moc se s rodinou propojil a jaký pocit v daném tichu vězí. Mattu Rossovi se výchova povedla na jedničku: Captain Fantastic je dospělým, těžkým, a přece nadhlehčeným filmem.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Viggo Mortensen jako ryba ve vodě a k tomu neotřelý scénář – Captain Fantastic je výjimečný šířkou záběru i skloubením nezávislého hávu, hudby (holt i s Guns N’ Roses), emocí, myšlenky a vtipu. Nejlépe to shrnout slovy Mortensena: “U scénáře jsem se smál i plakal a věřím, že diváci na tom budou stejně.” Já byl.
napsal Lukáš Č.
