Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
“Jason svůj film o vraždících televizích nikdy nedokončil… Je vůbec možné, aby na takový film dostal peníze? A co teprve příběh malé holčičky a kance, který spolkl videokazetu? Byl tento příběh pravdivý... nebo jste to jen sežrali našim scénáristům?”

Reality v Realitě, sny ve snech – ale hlavně film o možnostech filmurecenze napsal

Lukáš Červený

dne 11/7/2016

Realita skutečně začíná jako epizoda Věřte nevěřte. Francouzský vtipálek Quentin Dupieux se tradičně ujal jak režie, tak kamery a onoho stěží uvěřitelného scénáře. Od tvůrce příběhu pneumatiky-zabijáka Guma (Rubber), kterým se Dupieux proslavil, lze očekávat cokoliv. V nejnovější Realitě ale Dupieux využívá všechny zkušenosti s diváckých očekáváním – aby je jedno po druhém rozbil.

Propletenec několika rovin doporovází raná skladba Philipa Glasse, Music with Changing Parts. Tento kolovrátek dokonale vystihuje atmosféru ubíjejícího skákání z jednoho příběhu do druhého. Divák nejprve sleduje bez jakéhokoliv vodítka chlápka, který v lesíku zastřelí kance a odveze si ho domů. Tam ho složí na stůl a při kuchání úlovku jej pozoruje dcera – aby zmatení nebylo málo, jmenuje se Realita. Zřetelně pak spolu s ní vidíme, jak z útrob pašíka vypadne modrá kazeta. A sled událostí se začíná odvjíet.

Ústřední postavou je Jason (bezkonkurenční Alain Chabat), postarší kameraman, který je na dosah uskutečnění autorského debutu – horroru o zabijáckých televizích. Producent mu uloží absurdní úkol: najít přímo Oscarový výkřik bolesti. Jasonovy kreace s diktafonem připomínají, že snímek “zřejmě teda asi bude komedie” (z branže). Bez obav: všechno se ještě v bizár obrátí.
© Rubber Film

Dupieux se nad psaním scénaře musel výtečně bavit. Zdánlivě lineární Jasonovo snažení prolíná s příběhem o holčičce, který se ukáže být filmem vytvářeným pod záštitou téhož producenta (Jonathan Lambert). V projekční místnosti se spojí nejen dvě “reality”, ale i dva filmy; plus několikero snů. K tomu přidejme Jasonovu každodenní práci kameramana show “Vaříme s chlápkem v kostýmu obrkrysy”. Zanedlouho není tak úplně jasné, čí realitu to vlastně sledujeme. Pořád je to Realita od Dupieuxe: tvůrce jen staví médium na hlavu, podobě jako v Gumě. V případě Reality jde ale o hru, která pozbývá pravidel. Modrá kazeta, kterou kanec s gustem spořádá, se stane víc než odkazem na Mulholland Drive a jiné Lynchoviny fungujícím spojením všech rovin. Potom se ale její význam změní: jak letí do popelnice, stává se vtípkem na účet všech zamotanin. Dupieux se záhadnem prodchnutým snímkům zkrátka vysmívá.
© Rubber Film

Zamrzí tak občasný nedostatek nadhledu a přílišná ujetost (střílení surfařů – ?!). Ta jen dokazuje, že je v tomto světě možné cokoliv. Na pomezí snu a fikce jinak Dupieux balancuje výtečně: střihem z jednoho světa do druhého guláš míchá a míchá, tak akorát dlouho, aby se nepřevařil. Pozvolný začátek vygraduje v hlášky typu “Kubrick se může jít vycpat!” nebo béčkovou lahůdku v podobě záběrů z Jasonova filmu (na který jde do kina ještě předtím, než ho začne natáčet – chápete?), kde o z hlav prýštící krev není nouze.

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise FULL MOON #62/63 6—7/2016
Dupieuxův experiment je zdařilý už proto, jak umně žongluje s diváckou představou o mysteriózním snímku. Nevítězí sice na celé čáře, jeho kance a kameramany nadšené pro hovadinu mu ale spolkneme i s návnadou. Konečné rozuzlení-nerozuzlení pak dokončuje myšlenku filmu, který jen nepřímo sděluje, jak snadné je na plátně něco zamotat. Šmodrchanice zůstane nepřehledná a nedivil bych se, kdyby někdo frustrací z pátého zopakování Glassova motivu krvácel z uší. Rafinované zábavě to ale nikterak nebrání.