Premiéry, 23. prosinec 2022 13:59Irští mužštíRecenze filmu Víly z Inisherinu (2022, 109', IE/GB/US)

RECENZE (LČ) — Odpověď není tak jednoduchá. Nejdřív ale k irskosti: přijde mi, že mluvit o návratu ke kořenům, jde jen s rezervou. Kde by vlastně McDonagh měl mít kořeny? Vyrůstal v Londýně, tam inscenuje své hry a od počátečních úspěchů je vyváží na Broadway. Přičemž jen několik z nich se odehrává na větších či menších ostrovech Irska. S časovým zasazením už je to přesnější: blížíme se McDonaghově velkému úspěchu, druhé hře The Cripple of Inishmaan. The Banshees of Inisherin se odehrávají o deset let dříve, v roce 1923. Z pevniny se ještě občas ozve rachot děl irské války za nezávislost, na ostrově Inisherin je však klid. Tedy zdánlivý. Protože jak pronese jedna z hlavních postav, z takového druhu klidu by se jeden zbláznil.

Smyšlený ostrov Inisherin je prostředí, kde se všichni znají, všechno o každém vědí, a kdyby ne, pošťačka otevře pár dopisů a je po tajemství. Žijí tu dva hlavní hrdinové, Colm (Gleeson) a Pádraic (Farrell), ale i Pádraicova sestra Siobhán [„Ševan“] (Kerry Condon) a místní otloukánek Dominic (Barry Keoghan). Vztahy mezi čtveřicí postav bohatě vystačí po celou zápletku. V porovnání s ansáblem Třech billboardů nebo Sedmi psychopatů jde o komorní drama. Divadelnost tedy hrozí dvojnásob a McDonagh se v rozhovorech netají tím, že Banshees původně zamýšlel jako divadelní hru.

Co ale znamená divadlo pro film? V diskurzu se většinou o divadelnosti filmu mluví v souvislosti se statičností nebo dialogy: schytávají to například adaptace Shakespeara. Buď jsou příliš věrné původnímu textu, anebo si dovolují freestyle. První je kritizováno jako divadelní, ale brané jako Shakespeare. Druhé je spojováno se silnou režijní vizí a působivými obrazy, ale původní látka se vytrácí. Banshees nabízí trochu obojího: na jednu stranu je zřejmé, že film vychází z textu pro divadlo. Zazní pravé irské „shite“ a „feckin’“, promluvy mají přesný vývoj. Na druhou stranu jde o sebevědomé převedení do filmové řeči, i když jsou pohyby kamery ojedinělé a většina filmu se zakládá na principu záběr – protizáběr. McDonaghovi jde vždy o herce a načasování dialogů: záběry pusté krajiny ostrova najdeme jenom na úplném začátku a konci jako jakýsi objektivní rámec. Před námi se rozvíjí hlavně vztah: přátelství, respektive jeho rozpad, ke kterému dochází už před prvním záběrem filmu.

Jsem v pokušení tady přestat: čím míň toho člověk o Banshees of Inisherin ví, tím víc ho dokážou strhnout. McDonagh si totiž dovoluje vyprávět pomalu, a právě to nakonec činí Banshees filmovými. Čas se natahuje, a než spolu s od hospody k domu pendlujícím Pádraicem zjistíme, co se vlastně s jeho mlčícím kamarádem Colmem stalo, vytvoříme si vztah k oběma. S čímž scénář počítá do samého konce. Nemusíme si vybírat, jestli sympatizujeme s jedním nebo druhým, oba mají pádné argumenty, ke kterým přibývají pádné činy. Pro někoho, kdo od začátku čeká brutalitu, budou pádné málo, ale tady je méně více. Stále tak McDonagh těží z omezení, která si vytyčil.

Tematizovaným omezením je mužský pohled na svět. Už v recenzi Portrétu dívky v plamenech jsem porovnával, jak dopadají příběhy na ostrovech s ženskými představitelkami oproti těm mužským. Místo námořnické historky plné prdů či bludů (jakkoli se i tady objevuje nadpřirozeno) McDonagh zůstává věrný svým předchozím tématům. Vypráví o vině a trestu i životní krizi. S tím rozdílem, že Pádraic, tak jako Job, nic špatného neudělal. Přesto trpí. Ale je tedy Colm ten, kdo nese vinu za jeho utrpení? Na malé ploše vztahu dvou irských mužských tak kromě naroubovaných podobenství (vztah Británie a Irska) dokážeme pocítit i obecnou lidskou zkušenost. Colm a Pádraic jako by se svářeli coby principy lásky a umělecké touhy. Přičemž rozkolu přihlíží Pádraicova sestra Siobhán a obnažuje absurditu i urputnost mužského pojímání světa.

Dalším z přihlížejících postav jsou v Banshees of Inisherin zvířata. V nich se McDonaghovi daří po vzoru Bressona skloubit naivitu s evangeliem, skrze ně klade nejpalčivěji otázku, kde je hranice samospravedlnosti a kde už začínám činit druhému ze života peklo. Ale stejná otázka platí i naruby pro vztah Pádraica ke Colmovi: jeho touze rozumíme stejně tak dobře, jeho frustraci na ostrově plném žvanilů můžeme sdílet. Tak, jako u předchozí otázky, se však prohlubuje pýcha. Kterou nesmaže ani upřímná zpověď. Jakkoliv totiž McDonagh vedlejší linky pečlivě uzavírá, tu hlavní neopouští s oddechnutím. Místo rozuzlení jsme postaveni před následky činů, které nejde vzít zpátky podáním zafáčované ruky.☞ PINBACKER