Když se řekne "mezinárodní filmový festival", představím si dvouhodinové umčo zabývající se osudem větru, milostné drama stárnoucí učitelky hry na piano a jejího moderního sporáku (láska je nejsilnější zdroj tepla!) nebo cizojazyčné eseje na téma genocida včera a dnes. Každé trochu mainstreamovější uchopení některého z těchto témat je tak vždy tou kýženou oázou oddechu a příjemností.
Rabiye Kurnazová vs. George W. Bush, 2022, 119', FR/DE Berlinale
RECENZE (JS) — Existují dva druhy historie věcí. První chápu jako žití člověku vlastní, soukromé. Patří sem činy a konání, jimiž jedinec ovlivňuje sebe a své okolí. Druhý, nazývám ho “dějiny velké”, je souhrnem všech historií soukromých. Z nepoměru vzájemně možných interakcí obou druhů vyplývá velice kruté zjištění. Lidé a jejich životy, přáním, představám, píli a snaze navzdory, budou vždy jen bezmocným kusem otlučené zeleniny vydaným napospas ostří nelítostné drtičky v podobě časového, geografického, ekonomického, sociálního či jiného kontextu. Je hezké, pokud prezidentský kandidát Karel Janeček nabádá k pokojnému žití v pravdě, jestli jste se ale narodili začátkem roku 2022 v Kyjevě, máte celkem smůlu. Podobně jako lidé typově, byť i velmi vzdáleně nebo nepodloženě, odpovídající po 11. září 2001 profilu teroristy.
Berlinale
Přesně o tom je snímek Rabiye Kurnaz vs. George W. Bush (2022), jenž byl natočen podle skutečného příběhu turecké rodiny žijící v Německu, kterou v době války Spojených států amerických proti militantním bojovníkům opustil nejstarší syn Murat a vydal se na Blízký východ, aby se věnoval studiu Koránu. Když od něj ale jeho matka Rabiye nedostává dlouho žádnou zprávu, rozhodne se za každou cenu zjistit, zda je v pořádku. Murat je ale všechno, jen ne v pořádku. V devatenácti letech byl protiprávně zadržen a umístěn do dnes nechvalně známé věznice Guantánamo, aniž by proti němu bylo vzneseno jakékoliv obvinění. Nadučebnicově ztvárněna herečkou Meltem Kaptan se kvůli tomu Rabiye ocitá na počátku mnohaletého boje za zdánlivě banální a tak samozřejmou věc: zajistit pětník spravedlnosti pro svého syna.
Díky relativně vyvážené kombinací humoru a tragiky, maximálnímu soustředění se na rodinou vazbu, nikoliv lidskoprávní detaily, jde o divácky snadno stravitelný počin se srozumitelným sdělením. Ano, někdy i udělat všechno nestačí. Znamená to ale, že bychom se měli přestat snažit? Nikoliv. Protože jak připomínají závěrečné titulky, k dnešnímu dni, dvacet let poté!, je ve věznici Guantánamo stále drženo 39 osob. Tak ať to příště nejsme třeba my.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JS) — Žádná michelinská dlabárna, ale poctivá a tolik potřebná proteinová jednohubka, po jejímž pozření máte sílu i na méně stravitelné filmové chody.
napsal Jakub S.
